Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele H. C., zastoupeného JUDr. Věrou Fraňkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, č. j. 59 Co 385/2009-258, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 5.2009, č. j. P 107/2002-230, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, již opírá zejména o následující důvody.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 59 Co 385/2009, byl jako věcně správný potvrzen výrok I. a změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. P 107/2002 ze dne 11. 5.2009, pokud jde o splatnost dlužného výživného na nezl. E. V.
Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé [nezletilý], jejímž je biologickým otcem, počínaje dnem 8. 2.2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč. Dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč pak bylo stěžovateli uloženo zaplatit do 1 roku od právní moci rozhodnutí.
Oba obecné soudy podle stěžovatele rozhodly, aniž by při určení výživného v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 zákona o rodině přihlédly k jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Stěžovatel je starobním důchodcem, jiný příjem než starobní důchod ve výši 8.565,- Kč nemá a jiné dávky nepobírá; jeho měsíční náklady na bydlení činí 2.700,- Kč; za léky, za návštěvy u lékaře utratí měsíčně 2.900,- Kč, na běžnou útratu mu tedy měsíčně zbude cca 2.965,- Kč.
Podle stěžovatele soudy však při svém rozhodování k výše uvedeným skutečnostem dostatečně nepřihlédly. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že z předložených důkazů - dokladů (paragonů za léky), nevyplývá, že by nebyl schopen hradit výživné. Dle názoru odvolacího soudu nejsou tyto náklady na léčení vzhledem k příjmům stěžovatele příliš vysoké.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy prý nehodnotily všechny důkazy ve všech souvislostech a nesprávně zjistily skutkový stav (nesprávně zhodnotily zdravotní stav stěžovatele a náklady s tím spojené), což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem (tj. mezi příjmy stěžovatele a jeho výdaji za léky) a právními závěry soudů (stanovení povinnosti stěžovatele hradit měsíční výživné včetně úhrady dlužného výživného) lze podle stěžovatele považovat za porušení zásad vyjádřených zejména v článku 36 odst. 1 Listiny a za jednání v rozporu se zákonem (stěžovatel odkazuje zejména na § 132, § 153, § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 96 odst. 1 zákona o rodině).
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži zavázal stěžovatele přispívat na výživu nezletilé E. počínaje dnem 8. 2. 2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč, splatnou na účet Úřadu práce v Kroměříži (výrok I); vzniklé dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit na účet Úřadu práce v Kroměříži do jednoho roku od právní moci rozhodnutí (výrok II). Uvedl, že byly splněny zákonem stanovené podmínky, aby otci bylo stanoveno výživné pro nezletilou [nezletilý] stěžovatel uváděl, že v minulosti dal souhlas k osvojení nezletilé E. bez vztahu k určitému osvojiteli, neznamená to, že by zanikla jeho vyživovací povinnost. Soud při stanovení výživného vycházel ze starobního důchodu otce, který je jeho jediným příjmem a za rozhodné období se pohyboval od 6.833,- Kč do 8.589,- Kč. Zjištěným příjmům stěžovatele tak odpovídá podle názoru prvostupňového soudu výživné od 8. 2. 2005 do prosince 2007 ve výši 500,- Kč a od ledna 2008 do budoucna částce 700,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za uvedené období do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč byl uloženo stěžovateli zaplatit do jednoho roku od právní moci rozhodnutí dle § 160 o.s.ř.
Krajský soud v Brně - pobočka Zlín, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Proto svým rozsudkem z 9. 12. 2009, č.j. 59 Co 385/2009-258 rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku I potvrdil (výrok I odvolacího soudu); rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že dlužné výživné pro nezletilou [nezletilý] za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit navrhovateli - Úřadu práce v Kroměříži do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III svého rozsudku pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně - podle názoru krajského soudu - dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvodil i odpovídající právní závěry, na které lze odkázat. Zjištěný příjem otce za rozhodné období podle krajského soudu zcela odůvodňuje výši stanoveného výživného ve smyslu ustanoveni § 96 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku podjatosti, vznesenou stěžovatelem vůči soudkyni JUDr. Ivaně Koutné, neboť jí pouze napadal soudkyni pro její postup ve věci. Namítal-li pak stěžovatel, že není schopen výživné hradit z důvodu nákladů na léčení, z dokladů jím doložených takové skutečnosti nevyplynuly. Stěžovatel pouze dokladoval jednotlivé platby za léky, které s ohledem na výši jeho příjmu neznamenaly žádný významný finanční náklad.
Odvolací soud výrok II prvostupňového soudu však s ohledem na rozhodné období změnil tak, že dlužné výživné stanovené pro nezletilou E. za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33 475,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud stanovil k zaplacení dlužného výživného ve smyslu ustanovení 160 o. s. ř. lhůtu kratší než soud prvního stupně, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o výživné pro nezletilé dítě, které již mělo být zaplaceno.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní vyjádřil Okresní soud v Kroměříži. Uvedl, že při stanovení výživného pro nezletilou E. postupoval v souladu s ustanovením § 96 zákona o rodině a přihlédl ke zdravotnímu stavu stěžovatele a jeho majetkovým poměrům.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Krajský soud v Brně - pobočka Zlín; ten však pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozsudkům - nepřinášela.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, podle nichž lze určit výši výživného ve smyslu § 96 zákona o rodině. K této námitce ale poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Obecné soudy - se zřetelem na provedení skutkových zjištění - učinily závěr, že stěžovateli jeho osobní a výdělkové poměry - i přes jeho zhoršený zdravotní stav - umožňují podílet se na výživě dcery alespoň v minimální míře. Svůj názor jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci jde toliko o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným; Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu