Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
svého usnesení nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že toto odůvodnění mělo být obsáhlejší a mělo se danou věcí zabývat podrobněji, uvedená námitka se zřetelem k průběhu řízení neznamená, že by byl proces proti stěžovateli jako celek nespravedlivý. Stejně nedůvodným se jeví stěžovatelem namítaný údajný rozpor mezi výrokem o vině, učiněným soudem první instance při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 (č.l. 492 p.v.), kdy prý byl O. K. uznán vinným "skutkem dle obžaloby", a mezi písemným vyhotovením rozsudku, které se od obžaloby odlišuje. Ústavní soud tento rozpor neshledal a naopak konstatoval, že vyhlášená, v protokolu a hlavním líčení obsažená, a později písemně vyhotovená znění rozsudku, jsou identická, takže se stěžovatel dopouští omylu, jestliže tvrdí, že "rozsudek byl vyhlášen v jiném znění než je písemné vyhotovení".
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo o právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno, neboť stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní návrhy, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování (a to i formou znaleckých posudků), a podobně. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení, uplatněná již v odvolání ke krajskému soudu. V této souvislosti je namístě znovu poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jež ostatně náležitě využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem a jeho rovné postavení (ve srovnání s ostatními stranami řízení) nebylo nijak dotčeno; opak nelze ze spisu dovodit a stěžovatel to ani blíže nekonkretizoval (čl. 37 odst. 2, 3 Listiny). Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ostatně ani tuto výtku stěžovatel nijak nedoložil ani nespecifikoval.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 1997