Usnesení ze dne 29. 11. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 8 Tdo 380/2022-732, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2021 č. j. 9 To 365/2021-694 a rozsudku Okresního soudu Brno-Venkov ze dne 6. 8. 2021 č. j. 30 T 11/2018-632, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že v právních závěrech trestních soudů existuje extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, když nikdy nedošlo k hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Má za to, že důkazy, o něž se napadaná rozhodnutí opírají, netvoří logický uzavřený celek a odůvodnění těchto rozhodnutí nese znaky zřejmé libovůle. Tyto námitky specifikuje poukazem na konkrétní provedené důkazy, přičemž uvádí, v jakých směrech je trestní soudy podle jeho názoru nesprávně hodnotily. Domnívá se, že soudy převzaly verzi skutkového děje tak, jak jej líčí poškozená, a teprve poté se tuto její verzi snažily opřít o provedené důkazy. Upozorňuje především na rozpory mezi lékařskou zprávou, znaleckým posudkem a pořízenými fotografiemi těla poškozené. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že by byla pravděpodobnější skutková verze, kterou líčila poškozená. Z toho dovozuje, že v řízení přetrvaly důvodné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, takže trestní soudy pochybily, když nepostupovaly v souladu s principem in dubio pro reo. Tvrdí, že výpověď poškozené představovala procesně nepoužitelný důkaz, neboť mu byla odepřena možnost být u výslechu poškozené přítomen. Trestní soudy měly podle něj přistoupit k odstranění pochybnosti prostřednictvím konfrontace podle § 104a trestního řádu. Podotýká, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací ve svém prvním rozhodnutí ve věci (jímž zrušil první rozsudek Okresního soudu Brno-venkov) přikázal provést výslech poškozené standardním způsobem a v případě potřeby přistoupit ke konfrontaci, načež tyto své závazné pokyny popřel a aproboval postup soudu prvního stupně, který poškozenou vyslechl v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Byly si vědomy, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů (typicky právě u sexuálních deliktů) poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). V posuzovaném případě trestní soudy respektovaly i požadavky obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16, neboť věrohodnost uvedených protichůdných výpovědí podrobily velmi pečlivému zkoumání. Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 17-18 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně vypořádány námitky stěžovatele směřující vůči údajnému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, resp. rozporům mezi jednotlivými důkazy. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že stěžovatel byl usvědčován zejména procesně použitelnou výpovědí poškozené (k této výpovědi viz níže), která byla potvrzována dalšími důkazy, a to výpovědí svědka K. a lékařskou zprávou vystavenou v den, kdy došlo ke spáchání předmětného činu. Nejvyšší soud zároveň přesvědčivě odůvodnil věrohodnost uvedené lékařské zprávy, a to i ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Připomněl, že sám znalec nevyloučil závěr vyplývající z lékařské zprávy, tudíž obsah uvedených důkazů není ve zjevném rozporu, jak tvrdí stěžovatel. V tomto ohledu lze také odkázat na č. l. 14-15 rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"), kde nalézací soud odůvodnil způsob, jakým hodnotil uvedené důkazy v podobě lékařské zprávy a znaleckého posudku. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní hodnocení uvedených důkazů (včetně zmíněné výpovědi svědka K.), avšak Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů provedené trestními soudy vykazovalo znaky libovůle, tedy ani důvod ke svému zásahu. Jestliže stěžovatel dále namítá, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, když nalézací soud přistoupil k výslechu poškozené v jeho nepřítomnosti, Ústavní soud opět odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka s mimořádnou pečlivostí vyhodnocena a vyvrácena (srov. č. l. 8-14). Nejvyšší soud poukázal zejména na skutečnost, že obhájce stěžovatele byl výslechu poškozené přítomen a kladl jí otázky, načež stěžovatele seznámil s obsahem výpovědi, který pak v následujícím hlavním líčení předložil své písemné dotazy na poškozenou, a ta tyto dotazy položené prostřednictvím předsedy senátu zodpověděla. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že se po zrušení prvního rozsudku okresního soudu soudem odvolacím objevily nové závažné informace, které odůvodňovaly obavu, že by poškozená vzhledem ke svému psychickému stavu nevypověděla pravdu. Předpoklady pro postup podle § 209 odst. 1 věta druhá trestního řádu (tedy pro výslech poškozené v nepřítomnosti obžalovaného) byly následně potvrzeny závěry znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Ústavní soud považuje uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu za přesvědčivou a vyčerpávající, v podrobnostech na ni odkazuje. Relevanci přitom nemůže přiznat ani stěžovatelovým výtkám vůči postupu odvolacího soudu, který ve svém napadeném usnesení potvrdil opodstatněnost výše uvedeného postupu nalézacího soudu ohledně výslechu poškozené. Jak již totiž bylo uvedeno, tento postup byl důsledně odůvodněn na základě nových informací, které byly opatřeny po prvním (kasačním) rozhodnutí odvolacího soudu a které zahrnovaly i výsledky psychologického znaleckého zkoumání. K témuž závěru ostatně dospěl sám odvolací soud (srov. č. l. 4-6 usnesení krajského soudu). Trestním soudům nelze nic vytknout ani ve vztahu k hodnocení výpovědi poškozené. Okresní soud si byl zjevně vědom zásadního významu tohoto důkazu a jeho hodnocení podrobně odůvodnil na č. l. 13-15 svého rozsudku. Ústavní soud odůvodnění věrohodnosti výpovědi poškozené považuje za zcela racionální a prosté logických excesů či svévole. V návaznosti na to nemá ani důvod zpochybňovat závěr trestních soudů, že z hlediska objasnění skutkového stavu by bylo nadbytečné nařizovat konfrontaci mezi stěžovatelem a poškozenou, která je obětí závažného sexuálního deliktu. Ústavní soud tak uzavírá, že pokud trestní soudy přijaly tu verzi skutkového děje, kterou ve své výpovědi vylíčila poškozená (a která byla podpořena dalšími důkazy), učinily tak na základě racionálních důvodů, které přesvědčivě vysvětlily. Řádně se též vypořádaly s námitkami obhajoby a svým postupem neomezily právo stěžovatele na obhajobu způsobem, který by představoval porušení principu spravedlivého (řádného) procesu. Jestliže dospěly k závěru, že skutkový stav je spolehlivě prokázán, a není tudíž prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo, Ústavní soud neshledává důvod, aby tento jejich závěr rozporoval. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 8. 11. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 8 Tdo 380/2022-732, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 9 To 365/2021-694 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. srpna 2021 č. j. 30 T 11/2018-632, takto:
Výrok
Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2503/22.
Odůvodnění
1. Soudce Pavel Šámal jako člen I. senátu rozhodujícího o shora uvedené ústavní stížnosti přípisem ze dne 27. 10. 2022 oznámil předsedovi II. senátu, že by objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané věci. Důvodem je okolnost, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. 3. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu, určený podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2503/22.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu