Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. M., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2011, čj. 29 Cdo 1405/2011 - 60, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, čj. 14 Cmo 114/2010 - 43, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho právo podnikat a právo na soudní ochranu podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Dále požadoval, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Praze opravit v obchodním rejstříku datum zápisu společnosti EduGra s. r. o., na den 17. března 2010. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Vrchního soudu v Praze (dále "odvolací soud"), který nerozhodl o jeho návrhu na změnu data zápisu společnosti EduGra s. r. o., k 17. březnu 2010, tj. ke dni uplynutí lhůty podle § 200db odst. 3 OSŘ, místo data zapsaného Městským soudem v Praze (dále "soud prvního stupně"), kterým je den právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále "odvolací soud"). Stěžovatel má za to, že i pro vydání rozhodnutí odvolacího soudu v rejstříkových věcech platí lhůta stanovená v § 200db odst. 1 OSŘ. Neztotožňuje se s právním názorem Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud"), že lhůta stanovená tímto ustanovením dopadá pouze na rozhodování soudů v prvním stupni.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010, čj. F 15049/2010, F 15873/2010, byl zamítnut návrh stěžovatele na zápis společnosti EduGra s. r. o. do obchodního rejstříku. K jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011, čj. 14 Cmo 114/2010 - 43, usnesení soudu prvního stupně změnil a zápis povolil. Jeho dovolání Nejvyšší soud, usnesením ze dne 27. 7. 2011, čj. 29 Cdo 1405/2011 - 60, zamítl.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout. Po seznámení s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil ve svém dovolání a s nimiž se již vypořádal dovolací soud. Jejich opakováním a pokračováním v polemice se závěry obecných soudů v otázce dopadu lhůty zakotvené v § 200db odst. 1 OSŘ, na řízení vedené u odvolacího soudu, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvádí nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Jeho námitky jsou tak jen projevem nesouhlasu s výkladem citovaného ustanovení, podaným obecnými soudy. Zejména dovolací soud se argumenty stěžovatele podrobně zabýval a srozumitelně mu vysvětlil, že podle § 200a odst. 1 OSŘ je "rejstříkovým soudem" pouze soud prvního stupně, a nikoli odvolací soud. Proto se na něj lhůty zakotvené v § 200db odst. 1 OSŘ nevztahují. Závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Jeho postupem, ani postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení žádných hmotně právních či procesně právních předpisů, natož pak porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu