Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. S. V., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2006, č. j. 14 Co 433/2006 - 19, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2005, č. j. 13 Nc 18636/2003 - 11, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že: "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti, zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR." Dále se domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení.
Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil exekuci nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 26. 11. 2003, č. j. 13 Nc 18636/2003 - 5 (výrok I.). Povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněnému částku 10.167,- Kč (výrok II.) a současně uložil oprávněnému nahradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 6.797,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
O odvolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Městský soud v Praze tak, že usnesení obvodního soudu v napadeném výroku III. změnil tak že povinný je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7.251,90,- Kč (výrok I.), dále ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů činí 3.370,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, jak tomu bylo v daném případě, a jestliže zastavení exekuce z procesního hlediska nezavinila osoba oprávněná, nemůže jí být uložena ani povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že postavení exekutorů je vymezeno v konečném důsledku shodným způsobem jako postavení soudců, včetně požadavku na jejich nezávislost. Je jim proto třeba zabezpečit stejné podmínky pro výkon pravomoci, včetně zabezpečení jejich materiální nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny nedává. Ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, s jehož závěry stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje, mj. uvádí, že v tomto ohledu se nedomáhá primárně ochrany svého nároku na odměnu za práci, ale ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců. Stejně jako soudci, měla by být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Uvedeným požadavkům dle stěžovatele obecné soudy svými rozhodnutími nevyhověly, a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele již vícekrát zabýval (více než třicet ústavních stížností, z poslední doby viz např. sp.zn. II.ÚS 2472/07, II.ÚS 1523/07 či IV.ÚS 928/07), v nichž stěžovatel použil obdobnou argumentaci, a zaujal k ní jednoznačný názor v již citovaném stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani za dané situace nemá důvod, aby se od názoru vysloveného a rozvedeného v citovaném stanovisku pléna odchyloval.
Jak plyne z rozhodnutí o předchozích věcech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a s tím spojenou judikaturou Ústavního soudu seznámen. Pouhý odkaz stěžovatele na předchozí judikaturu ani nesouhlas se stanoviskem není důvodem, aby Ústavní soud znovu již užitou argumentaci rozváděl, a proto na uvedená rozhodnutí pouze odkazuje. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a nelze tedy automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu, předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou přitom zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Ke stěžovatelovu tvrzení ohledně shodného postavení exekutorů při výkonu exekuční činnosti s postavením soudců, která dle stěžovatele vyplývá z konkrétních ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), tj. postavení exekutora jako osoby, na kterou stát přenesl část své moci - specificky moci soudní, považuje soudkyně zpravodajka za nezbytné dodat, že od počátku je přesvědčena (viz její
Odlišné stanovisko — k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004,
odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 630/03, publ. ve Sb.n.u., sv. č. 35, str. 223), že v případě, kdy exekutor vykonává funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, není a nemůže být při jejich výkonu chráněn základními právy jako fyzická osoba, nýbrž požívá ochrany jako veřejný činitel a naopak je to exekutor, kdo je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Ivana Janů předsedkyně senátu