Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., Věznice J. P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 767/2019-142, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 12 T 49/2018, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. z., a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 t. ř. zamítnuto. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že se Nejvyšší soud měl v jeho věci zabývat i skutkovými zjištěními, k nimž dospěly obecné soudy. Důvodem je podle něj ta skutečnost, že jediným přímým důkazem o tom, že v rozhodnou dobu měl řídit motorové vozidlo, je výpověď J. D., který však nemohl stěžovatele poznat. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak Nejvyšší soud vyložil výpověď O. Z. a J. Z., kteří zasahovali v místě bydliště stěžovatele. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel vytvářel nátlak na svoji družku M. P. Pochybení spatřuje i v tom, že nebyl vyslechnut svědek F. H., který byl přítomen řešení problému v místě bydliště stěžovatele po dojetí vozidla.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Podle náhledu Ústavního soudu je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu