I. ÚS 315/16

Odůvodnění

1. Stěžovatel nezastoupen advokátem napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 105/2011-246 ze dne 30. 11. 2011. Na výzvu Ústavního soudu upřesnil, že žádá zrušení nejen tohoto rozsudku, ale také usnesení téhož soudu č. j. 6 Ads 217/2015-27 ze dne 2. 12. 2015.

2. Na další výzvu Ústavního soudu stěžovatel dne 23. 6. 2016 předložil prostřednictvím své advokátky bezvadnou ústavní stížnost. V ní žádal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 1/2007-190 ze dne 18. 1. 2011, naopak již nežádal zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246 je rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, který Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu by tedy měla být zachována lhůta pro napadení předchozího rozsudku městského soudu. Dále stěžovatel vysvětil, proč byla jeho důchodová věc před správními soudy posouzena meritorně nesprávně.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a přílohami spisu; dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný. 4. Procesním prostředkem ochrany práva stěžovatele proti rozsudku městského soudu je kasační stížnost. Tu stěžovatel podal a Nejvyšší správní soud ji zamítl rozsudkem č. j. 6 Ads 105/2011-246. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, rozhodnutí o ní bylo rozhodnutím zjevně věcným. Odmítavé je pouze usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 217/2015-27. V něm soud odmítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu pro překážku věci rozhodnuté založenou právě rozsudkem č. j. 6 Ads 105/2011-246. Ani v tomto případě nejde o odmítavé rozhodnutí z důvodů závislých na uvážení soudu (na jeho uvážení výslovně závisí nepřijatelnost kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podle § 104a soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud zde naopak konstatuje, že opětovnou kasační stížnost v téže věci již stěžovatel nemá k dispozici ze zákona. Nejde tedy o případ předvídaný § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

5. Rozsudek městského soudu mohl stěžovatel napadnout, pouze pokud by zároveň napadl i rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246 jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva [tak již usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331)]. To stěžovatel neučinil a s ohledem na zjevnou opožděnost ani učinit nemohl (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/13 ze dne 23. 7. 2013 vydané v téže důchodové věci stěžovatele).

6. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Promeškání příslušných lhůt nelze obcházet podáváním nových návrhů proti jednotlivým rozhodnutím v různých procesních stádiích věci stěžovatele, pokud to zákon neumožňuje. Chtěl-li tedy stěžovatel podrobit svou důchodovou věc přezkumu Ústavního soudu, měl řádně napadnout rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246.

7. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016

David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

1. Soudkyně Kateřina Šimáčková, soudkyně I. senátu Ústavního soudu určená dle rozvrhu práce jako soudkyně zpravodajka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 315/16, navrhla přípisem ze dne 29. 1. 2016, aby byla vyloučena z projednávání a rozhodování dotčené ústavní stížnosti. Důvod pro podání tohoto návrhu shledala ve skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení, v jehož jednom ze stádií byla členkou senátu, který ve věci rozhodoval.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takto představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

4. V projednávané věci dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Kateřiny Šimáčkové je v dané věci splněna, neboť se dříve podílela na rozhodnutí ve věci stěžovatele, které se stalo východiskem pro nyní napadená rozhodnutí. Z těchto důvodů rozhodl II. senát Ústavního soudu o vyloučení soudkyně Kateřiny Šimáčkové z projednání a rozhodování ve věci tak, jak výše uvedeno, neboť jsou naplněny předpoklady ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu i podmínky stanovené shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2016 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu