I. ÚS 3150/21: Omezený přezkum ústavnosti předběžných opatření

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo na návrh vedlejší účastnice nařízeno předběžné opatření, kterým bylo ve výroku I uloženo stěžovatelce znepřístupnit ve svém právním informačním systému CODEXIS Sbírky zákonů z let 1918-1944. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení nalézacího soudu potvrdil.

4. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na tom, že jmenovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže do svého systému právních informací zkopírovala od vedlejší účastnice Sbírky zákonů z let 1918-1944. Tento závěr založil soud prvního stupně na tom, že přepsané texty sbírek v systému ASPI a CODEXIS vykazují shodné nesprávnosti, a dle jeho náhledu je tak vyloučeno, že by se mohlo jednat o náhodu.

5. Stěžovatelka namítla, že jí uložený zákaz zpřístupňovat Sbírky zákonů z let 1918-1944 je plošný a netýká se jen těch předpisů a skenů sbírek, které měly být převzaty od vedlejší účastnice. Sbírky zákonů jsou veřejnou listinou, která je vyloučena z ochrany podle autorského práva. I v případě, že by soudy shledaly, že došlo k okopírování přepisů a skenů vyhotovených vedlejším účastníkem, nemůže takový nárok opodstatnit petit, jenž v konečném důsledku zakazuje stěžovatelce zpřístupňovat Sbírky zákonů získané vlastní cestou bez využívání zdrojů vedlejšího účastníka a bez jakéhokoliv nekalosoutěžního jednání. Zmíněný výrok I považuje stěžovatelka za svévolný, neboť bez jakéhokoliv omezení jí ukládá povinnost, která nemá právní základ a opodstatnění v platném právu.

6. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky odporují požadavku přiměřenosti a zasahují do jejího práva podnikat. Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání požádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, tedy i stěžovatelky. Při nařízení předběžného opatření tak musí soud vždy posuzovat i přiměřenost újmy, která předběžným opatřením dalšímu účastníkovi vznikne. Dopady předběžného opatření na podnikání stěžovatelky jsou dle jejího tvrzení zcela zásadní a mohou představovat ztrátu milionů korun ročně. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázala na skutečnost, že vedlejší účastník je povinen osvědčit přiměřenost svého návrhu na vydání předběžného opatření, přičemž pokud tato přiměřenost není osvědčena, neměly by obecné soudy předběžné opatření vydat.

7. Podle stěžovatelky se požadavkem přiměřenosti zabýval toliko soud prvního stupně, který konstatoval, že tím, že společnost ATLAS consulting znepřístupní ve svém informačním systému Sbírky zákonů z let 1918-1944, nedojde ke stavu, který by šlo považovat za nezvratný. K tomu stěžovatelka namítá, že pokud dojde ke znepřístupnění zmíněných sbírek, bude její podnikání zasaženo tak, že nebude moci zpřístupňovat svůj produkt, jehož součástí po řadu let byly právě sporné sbírky. Pokud stěžovatelka poskytla práva k užívání systému svým zákazníkům, nemůže nyní dostát svým závazkům. Požadavek na to, aby právní informační systém obsahoval i Sbírky zákonů z let 1918-1944 je běžně součástí různých veřejných zakázek. Plošný zákaz znepřístupnění Sbírek zákonů v systému CODEXIS tak znamená pro stěžovatelku nemožnost účastnit se takových řízení.

8. Důkazy předložené vedlejší účastnicí nepovažuje stěžovatelka za natolik průkazné, aby na jejich základě mohly obecné soudy přistoupit k vydání předběžného opatření.

9. Závěrem stěžovatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v rozporu s občanským soudním řádem, neboť není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Stěžovatelka vyzvedla tu skutečnost, že daný stav trvá již mnoho let a vedlejší účastnice zjistila gramatické chyby až po 16 letech poté, co byly sbírky do informačního systému stěžovatelky zařazeny. Pokud mezi započetím nekalosoutěžního jednání a podáním návrhu na nařízení předběžného opatření uplynula delší doba, nemohou být naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Není bez zajímavosti, že obdobný návrh na vydání předběžného opatření směřoval i proti další konkurenční společnosti, a to BECK-ONLINE. V tomto případě však Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neprokázala naplnění podmínky pro nařízení předběžného opatření, a to naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Stěžovatelka je toho názoru, že v její věci měl krajský soud postupovat obdobně.

10. Krajský soud v Ostravě k šíři předběžného opatření konstatoval, že toto bylo nařízeno za situace, kdy měl za osvědčené, že stěžovatelka zkopírovala dotčené Sbírky zákonů od vedlejší účastnice, a tomu pak odpovídá výrok nařízeného předběžného opatření. Nelze též nevidět, že zákon předpokládá, že po nařízení předběžného opatření mohou pominout důvody, pro které bylo předběžné nařízení vydáno s tím, že v takovém případě soud předběžné opatření zruší. Pokud stěžovatelka po nařízení předběžného opatření skutečně vyhotovila přepisy dotčených Sbírek zákonů, nic jí nebránilo v tom, aby navrhla jeho zrušení. K délce doby, po kterou docházelo k zásahu do práv vedlejší účastnice, krajský soud uvedl, že tato skutečnost nemůže být kladena k tíži poškozené, neboť by se tím fakticky zvýhodňoval škůdce.

11. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Z něj se mimo jiné podává, že bylo osvědčeno, že stěžovatelka zasáhla nikoliv bezvýznamně do práv vedlejší účastnice, a to způsobem hrubě porušujícím dobré mravy soutěže. Jednání stěžovatelky je podle vrchního soudu s to přivodit vedlejší účastnici poměrně značnou újmu (např. v rámci veřejných zakázek, kde může díky svému postupu nabízet nižší cenu). Vedlejší účastnice přitom nemá k dispozici jiný alternativní prostředek, jímž by mohla dosáhnout preventivní ochrany před další újmou. Nařízeným předběžným opatřením není zamezeno stěžovatelce podnikat v oblasti právních systémů, toliko nebude moci zpřístupnit do doby konečného vyřešení sporu část jí nabízeného systému právních informací. Úvahy o tom, že dojde k ukončení již uzavřených smluv či k vrácení části již přijatého plnění považuje vrchní soud za spekulativní, a to s ohledem na ustanovení § 2006 a násl. občanského zákoníku. Stejně tak nebylo podloženo tvrzení, že by stěžovatelce vznikla škoda v řádu stovek miliónů korun. Vrchní soud při porovnání zásahu do práva na podnikání obou účastnic vzal za osvědčené, že k zásahu do práv ze strany stěžovatelky došlo, a usnesení o předběžném opatření tak nepovažuje za nepřiměřené. Stěžovatelce nic nebrání v tom, aby znovu vyhotovila přepisy dotčených sbírek a tyto svým klientům zpřístupňovala. K rozdílnosti rozhodování obecných soudů v obdobném případě, který se týkal systému BECK-ONLINE, vrchní soud uvedl, že mu v době rozhodování tato skutečnost nebyla známa.

12. Vedlejší účastnice v rámci svého obsáhlého vyjádření k ústavní stížnosti vznesla celou řadu námitek, jimiž se snaží zpochybnit ústavní rovinu předmětné stížnosti. V souvislosti s rozsahem výroku I usnesení krajského soudu, tj. tím, zda se tento vztahuje na všechny Sbírky zákonů z let 1918-1944, vedlejší účastnice poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se může vztahovat jen a pouze na ty Sbírky zákonů, které byly pořízeny vedlejší účastnicí. Pokud by byl petit formulován jinak, byl by podle vedlejší účastnice neurčitý. Interpretací výroků ve spojení s odůvodněním lze dospět k jednoznačnému závěru o uložené povinnosti. Předběžné opatření považuje jmenovaná za přiměřené, neboť se jím znepřístupňuje jen část informačního systému, který není zcela běžně využíván, a to ani právní komunitou. Naléhavá potřeba zatímně upravit poměry účastníků byla řádně prokázána a obecné soudy ji podrobně odůvodnily. Ke zjištění shodných chyb v obou informačních systémech došlo zcela náhodou, a to v dubnu 2021. Podle náhledu vedlejší účastnice nejsou v předmětném případě dány podmínky pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, tento zasahuje proti předběžným opatřením zcela výjimečně. Podstatou přezkumu může být jen posouzení ústavnosti, nikoliv podmínek pro nařízení předběžného opatření. Námitka nepřiměřenosti předběžného opatření byla vznesena až v řízení o ústavní stížnosti a již z toho důvodu je tato námitka z přezkumu ochrany ústavnosti vyloučena. V souvislosti s přiměřeností zásahu by nemělo být posuzováno to, že stěžovatelka musí odejmout svým zákazníkům část poskytovaného plnění, neboť toto bylo získáno protiprávně jeho zkopírováním od vedlejší účastnice. Obecné soudy se přiměřeností opatření řádně zabývaly a uzavřely, že vedlejší účastnici vzniká nepoměrně větší újma, než je ta, která hrozí stěžovatelce. Vedlejší účastnice dále nesouhlasí s tím, že by protiprávní stav existoval po dobu 16 let, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž pouze cca 2-5 let. Povaha chyb přitom neumožňovala jejich dřívější zjištění a na podvodné jednání se přišlo zcela náhodou. Podle ustálené soudní praxe se včasnost návrhu posuzuje k okamžiku zjištění nekalosoutěžního jednání, a nikoliv k okamžiku, kdy k tomuto jednání došlo.

13. Stěžovatelka využila svého práva repliky a ve svém relativně obsáhlém vyjádření zopakovala svoji dřívější právní argumentaci. V souvislosti s potřebou výkladu petitu sporného rozhodnutí tak, aby se vztahoval pouze na tu část Sbírek zákonů, které byly pořízeny vedlejší účastnicí, odkazuje stěžovatelka na navazující exekuční řízení, v němž vedlejší účastnice měla zdůrazňovat obecnou formulaci povinnosti uložené stěžovatelce. Stěžovatelka se relativně podrobně vyjádřila k důvodům, pro které považuje napadená rozhodnutí za nepřiměřená a nedostatečně odůvodněná.

14. Na repliku stěžovatelky reagovala vedlejší účastnice duplikou, ve které velmi podrobně rozvedla svou již výše uvedenou argumentaci.

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn jen tehdy, pokud by porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, zejména pak, došlo-li k porušení práva na soudní ochranu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98 (U 67/12 SbNU 513), nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

16. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)] vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyjádřil názor, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.

17. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

18. S ohledem na rekapitulaci provedenou shora je možno vyjít z toho, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad, jelikož v případě stěžovatelky šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit, a vedlejší účastnice návrh na nařízení předběžného opatření soudu podala. Napadená rozhodnutí byla rovněž vydána příslušnými orgány (soudy). Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, resp. Vrchního soudu v Olomouci, bylo projevem svévole či zda v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, došlo k flagrantnímu porušení zásad ovládajících právo na soudní ochranu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se obecné soudy zabývaly všemi shora uvedenými nezbytnými otázkami. Zejména vrchní soud se velmi pečlivě věnoval i otázce přiměřenosti (bod 60), a to zejména ohledně ústavně zaručeného práva podnikat. Závěry soudů lze považovat za odůvodněné a prosté libovůle.

19. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod. Podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud návrh zamítl.

Odůvodnění

1. Vedlejší účastnice podala dne 11. ledna 2022 návrh na vyloučení soudce zpravodaje z projednání a rozhodování věci podle § 36 zákona o Ústavním soudu.

2. Námitku vedlejší účastnice odůvodňuje tím, že soudce Lichovník spolupracuje se stěžovatelkou jako její autor, když pravidelně nejméně od roku 2014 publikuje pro portál Právní prostor, jehož provozovatelem je právě stěžovatelka. Soudce Lichovník se rovněž podílí jako člen kongresového výboru na pořádání stejnojmenného kongresu, jenž organizuje již 10. rokem rovněž stěžovatelka. Jeho činnost pro stěžovatelku je tak dlouhodobá, koncepční a vedlejší účastnice předpokládá, že též honorovaná. Závěrem stěžovatelka poznamenala, že pro obdobné důvody byl ostatně z rozhodování vyloučen původní soudce zpravodaj Jaromír Jirsa (usnesením ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3150/21).

3. Soudce Lichovník se k namítané podjatosti vyjádřil tak, že se podjatý necítí. Ač se stěžovatelkou spolupracuje, není za svou činnost honorován. Vyjádřil přesvědčení, že profesionální spolupráce se stěžovatelkou (či vedlejší účastnicí) není důvodem pro vyloučení. Zřejmě většina soudců s vedlejší účastnicí spolupracuje, proto by mohl nastat problém, kdo může ve věcech vedlejší účastnice rozhodovat. Soudce nad rámec poznamenal, že ve stejném duchu by bylo možno vznést námitku podjatosti soudce vůči samotné vedlejší účastnici, neb v jejím případě již honorován je, a to každoroční autorskou odměnou za Soudcovský komentář k o. s. ř. (ve výši stovek korun).

4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

5. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

6. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost soudce především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům aj.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (zejm. účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti [nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)]. Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

7. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

8. V obecné rovině existují tři základní typy vztahů, z důvodu kterých mohou být založeny pochybnosti o nestrannosti soudce, a to vztah k věci samé, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Jak upozorňuje A. Nemeškalová Rosinová, právní úprava zákona o Ústavním soudu explicitně nestanovuje, že by byl jeden ze vztahů pro založení podjatosti významnější než ostatní vztahy (Nemeškalová Rosinová, Alžbeta. Podjatost soudců v rozhodovací praxi vrcholných soudů ČR. Praha: C. H. Beck, 2021. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-845-0, s. 114 a násl.). Ústavní soud však ve své vlastní rozhodovací praxi o vyloučení soudců opakovaně uvedl, že výčet těchto vztahů má sestupnou tendenci co do potenciálu vztahu založit podjatost soudce či zdání podjatosti a je zapotřebí tyto vztahy náležitě rozlišit (usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014), přičemž za vztah s největším potenciálem lze považovat vztah k věci samotné, na opačné straně spektra se pak nachází vztah k právním zástupcům účastníků řízení, přičemž vztah k právnímu zástupci vedlejšího účastníka má ze všech vztahů předvídaných ustanovením § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu potenciál nejmenší (usnesení sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 22. 10. 2014).

9. Z pohledu vedlejší účastnice řízení se soudce při svém jednání a rozhodování dostává do potenciální kolize mezi ní a stěžovatelkou, resp. s právy a zájmy účastníků. Soudce se k námitce podjatosti vyjádřil tak, že se vůči stěžovatelce cítí být subjektivně nestranný a nezaujatý.

10. Vnitřní vztah soudce k projednávané věci lze spatřovat v publikační činnosti v nakladatelství, jeho provozovatelem je stěžovatelka. Povahu vztahu mezi soudcem a stěžovatelkou v této věci lze dle formulované námitky kvalifikovat jako vztah kolegiální (akademický), s čímž souvisí také možná existence jisté ekonomické závislosti vyplývající z vědecké či jiné odborné nebo publikační činnosti soudce.

11. Jak již bylo výše uvedeno, samotný zákon o Ústavním soudu tento typ kolegiálních vztahů u ústavních soudců připouští, když podle § 4 odst. 2 tohoto zákona je výkon soudce slučitelný s vědeckou, pedagogickou, literární nebo uměleckou činností, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu. Kolegiální (akademický) vztah může za jistých okolností vést k vyloučení soudce pro podjatost, a to zejména tehdy, má-li soudce k účastníkovi řízení nebo jeho zástupci dostatečně intenzivní a dlouhodobý vztah, aby mohl založit objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti. Ani samotná existence profesního vztahu však bez dalšího není způsobilá založit u osoby soudce podjatost, v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností (usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3694/13). Obdobně ani kolegiální vztahy vyplývající z působení soudce a některého z účastníků řízení nebo jeho zástupce v rámci stejné katedry nejsou bez dalšího důvodem pro vyloučení soudce (usnesení ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 808/13).

12. Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodující v nyní projednávané věci je právě intenzita kolegiálního (akademického) vztahu mezi soudcem jako autorem a stěžovatelkou jako majitelkou nakladatelství a rovněž existence ekonomické závislosti.

13. Intenzita vztahu vzniklého na základě odborné publikační činnosti je v projednávané věci běžná. Prosté pracovní či profesní kontakty jsou v rámci české právnické obce obvyklé a jsou tak vnímány i z pohledu třetích nezainteresovaných osob. Vedlejší účastnice v nyní projednávané věci nevznáší námitky založené osobním vztahem soudce k nakladatelství (stěžovatelce). Jestliže by přesto měly být tyto vazby bez dalšího důvodem podjatosti, mohlo by to v obdobných typových situacích vést k významnému omezení či dokonce ohrožení rozhodovací činnosti soudu. Ústavní soud ostatně přitom v minulosti uzavřel, že určitý typ vztahu zpravidla není způsobilý založit u osoby soudce podjatost (již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1316/15, usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 459/17 nebo usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 614/18).

14. Nutno v tomto ohledu rozlišovat, že zatímco v americkém justičním prostředí je akademická činnost soudce spočívající ve formulaci zásadních doktrinálních pramenů nepřípustná, neboť kterákoliv otázka se může stát předmětem rozhodovací činnosti soudce (blíže Alan F. Westin. Out-of-Court Commentary by United States Supreme Court Justices, 1790-1962: Of Free Speech and Judicial Lockjaw. Columbia Law Review, 1962, roč. 62, č. 4, s. 633-669), v české právní kultuře se jedná o běžný jev a soudci publikují taktéž (v českém právním prostředí typické) soudcovské komentáře, odborné články apod. Tyto výstupy (pochopitelně jedná-li se o akademický text dosahující určité kvality), jsou žádoucími příspěvky pro zdejší akademický diskurz, které pomáhají právní vědu posouvat a které spadají pod ústavní právo na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Skutečnost, že jsou četnými přispěvateli do českého právního diskurzu právě soudci, pak odráží fakt, že oproti zmiňovanému americkému prostředí je v České republice početně menší komunita akademiků a současně jsou z jejich řad vybírání soudci všech vrcholných soudů. Je tedy zcela běžné, že soudci v rámci své odborné publikační činnosti s nakladatelstvími běžným způsobem spolupracují. Jedná se přitom o činnosti vlastní soudcům Ústavního soudu České republiky ve všech jeho porevolučních složeních.

15. Ekonomická nezávislost soudce - za situace, kdy jeho odborná činnost není jiným než běžným způsobem honorovaná - je pak zajištěna materiálním zabezpečením soudců. Platové ohodnocení soudce institucionálně předchází tomu, aby honorář například za spoluautorství publikace vzbuzoval pochybnosti o jeho nestrannosti jak z řad účastníků řízení, tak u veřejnosti.

16. Určující pro vyloučení soudce tedy nemohou být toliko vztahy kolegiální, spočívající v publikační činnosti soudce, která je nadto pouze okrajová a nezakládá významnou ekonomickou závislost soudce na stěžovatelce či jinak nevykračuje z mantinelů daných zákonem o Ústavním soudu.

17. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu, určený podle § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. pro rozhodnutí o vyloučení soudce Tomáše Lichovníka, že v konkrétním projednávaném případě existuje kolegiální (akademický) vztah mezi stěžovatelkou, jako provozovatelkou nakladatelství, a soudcem, jako autorem. Tento vztah však není bez dalšího způsobilý založit podjatost soudce, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Jak bylo zjištěno, dne 26. 11. 2021 byl Jaromíru Jirsovi, jako soudci zpravodaji, přidělen spis zn. I. ÚS 3150/21 ve věci ústavní stížnosti obchodní korporace Atlas Consulting spol. s r. o., v níž je vedlejší účastnicí obchodní korporace Wolters Kluwer ČR, a. s.

Jmenovaný soudce předložil podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), ve spojení s § 37 odst. 2 téhož zákona a § 10 rozvrhu práce, předsedovi II. senátu spis k rozhodnutí s návrhem na své vyloučení z projednání a rozhodování uvedené věci. Jako důvody uvedl následující skutečnosti. Soudce je kmenovým autorem právnických publikací u obou společností. Se stěžovatelkou spolupracuje více než deset let, zejména jako komentátor (občanský zákoník, komentovaná judikatura), osobně zná jednatele společnosti, přátelský vztah má i s jejím obchodním ředitelem; ze své publikační činnosti zná i její další zaměstnance, s nimiž je v pravidelném kontaktu. V roce 2021 komentoval vybraná ustanovení občanského zákoníku pro program "Codexis" a vyjednává novou smlouvu na rok 2022. Jeho činnost pro stěžovatelku je dlouhodobá, koncepční a samozřejmě též honorovaná. U vedlejší účastnice vydává Soudcovský komentář k o. s. ř., komentoval též publikaci Lex Covid, osobně zná ředitele společnosti, šéfredaktorku a několik let byl členem redakční rady časopisu Soudce, který společnost vydává. Činnost pro tuto společnost je tedy též dlouhodobá, koncepční a honorovaná.

II. senát Ústavního soudu, jemuž věc k rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu náleží, zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k následujícím závěrům.

Lze mít za nepochybně prokázané, že jmenovaný soudce je v intencích § 4 odst. 2 zákona o Ústavním soudu významným autorem právnických publikací, a to u obou obchodních korporací jako účastníků řízení. Jako kmenový autor je nepochybně v kontaktu s vedoucími zaměstnanci a redaktory obou vydavatelství, jak uvádí. Ve vztazích k oběma korporacím je obsažen i jeho zájem majetkový, neboť je dobře známo, že se, vedle jednorázových honorářů, provádějí jak platby z prodeje, tak i z dalších vydání publikací závislých na změnách právních předpisů.

Rozhodnutí o vyloučení soudce Jaromíra Jirsy tedy obstojí, ve světle testování spojeného s přezkumem podjatosti, z hlediska subjektivního testu, neboť z pohledu stran v řízení se soudce při svém jednání a rozhodování dostává do potenciální kolize mezi nimi, resp. s jejich právy a zájmy. Obstojí též v testu objektivním (z hlediska vnějšího pozorovatele), a to již s přihlédnutím k okolnostem uvedeným jak soudcem samotným, tak i v závěrech tohoto usnesení.

Senát tedy rozhodl o vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 3150/20 podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť je v poměru k účastníku i vedlejšímu účastníku řízení o ústavní stížnosti, takže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2021

Ludvík David, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2021 č. j. 5 Nc 202/2021-19 bylo na návrh vedlejší účastnice nařízeno předběžné opatření, které ve výroku I. ukládá stěžovatelce "znepřístupnit ve svém právním informačním systému CODEXIS Sbírky zákonů z následujících let: 1918, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925, 1926, 1927, 1928, 1929, 1930, 1931, 1932, 1933, 1934, 1935, 1936, 1937, 1938, 1939, 1940, 1941, 1942, 1943, 1944". K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení potvrdil, a to svým usnesením ze dne 26. srpna 2021 č. j. 4 Cmo 112/2021-101. Stěžovatelka společně s ústavní stížností podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Odůvodnila jej mimo jiné tím, že v návaznosti na tato rozhodnutí přestala v informačním systému CODEXIS zveřejňovat původní přepisy a skeny Sbírky zákonů z let 1918 - 1944. Namísto původních přepisů a skenů navrhovatelka nechala vyhotovit zcela nové dokumenty. Pokud jsou napadená rozhodnutí založena na tom, že stěžovatelka zveřejňuje Sbírky zákonů z let 1918 - 1944, které nechala vyhotovit vedlejší účastnice, tento stav již nyní netrvá. Stěžovatelka však přesto čelí exekučnímu řízení a bylo jí uloženo na pokutách již celkem 3,5 milionu korun. Stěžovatelka poukázala i na skutečnost, že vedlejší účastnicí tvrzený protiprávní stav má trvat již 16 let a nyní byl řešen předběžným opatřením.

Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny. Újma, která může vzniknout (a vzniká) stěžovatelce je dle Ústavního soudu nepoměrně větší, než jaká hrozí vedlejší účastnici či jiným osobám. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2022

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu