Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. K. B., soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 38 Co 79/2005, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 2004, čj. 16 C 1121/2004 - 19, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel uvedl, že způsob, jakým okresní a krajský soud vyložily ustanovení § 146 odst. 2 OSŘ, vedl k porušení jeho práva, zaručeného v čl. 2 odst. 3, 4 a v čl. 90 Ústavy ČR. Obecné soudy bez dalšího kopírovaly komentářový výklad OSŘ, který vůbec nerespektuje princip spravedlnosti. V praxi takový výklad podle stěžovatele znamená, že pokud dojde v případě podané žaloby na uspokojení nároků, které nejsou v době podání žaloby splatné, k uspokojení žalovaného nároku dobrovolně po splatnosti, v průběhu takto zahájeného řízení, soudy by měly v případě zastavení řízení zavázat k náhradě nákladů žalovaného. Z označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobou podanou u okresního soudu se žalobkyně Y. P. domáhala na stěžovateli vydání věci. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 11. 2004, čj. 16 C 1121/2004 - 19, bylo řízení zastaveno, protože žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť po podání žaloby jí stěžovatel věc vydal. Zároveň okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 950,-- Kč vzhledem k tomu, že žaloba, podaná důvodně, byla vzata zpět pro chování žalovaného. Krajský soud usnesením ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 38 Co 79/2005, změnil usnesení soudu prvního stupně pouze tak, že náklady řízení vyčíslil ve výši 4 725,-- Kč. Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v nesprávné aplikaci § 146 odst. 2 OSŘ. V projednávaném případě k takovému zásahu podle názoru Ústavního soudu nedošlo. V tom, že stěžovatel byl rozhodnutím okresního soudu zavázán nahradit žalobkyni náklady řízení, které bylo zahájeno na základě její žaloby, podané až poté, co byl stěžovatel marně vyzván k vydání věci, o jejímž vyloučení z exekuce rozhodl Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 11 C 1895/2003, skutečně nelze spatřovat žádný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Aplikace předmětného ustanovení OSŘ obecnými soudy byla v daném případě ústavně konformní. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu