Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2012, č. j. 7 As 3/2012-19, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž měla být porušena zejména jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 1, čl. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i celá řada ustanovení Ústavy. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před orgány veřejné moci, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť ten nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (ve smyslu ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); přímo ve svém podání přitom stěžovatel - s odkazem na mezinárodněprávní úpravu, která mu dle jeho názoru garantuje právo jednat v řízení před Ústavním soudem osobně nebo prostřednictvím osoby bez právnického vzdělání - žádal o projednání ústavní stížnosti bez právního zastoupení. Absence právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je vadou odstranitelnou. Ústavní soud však stabilizovaně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel - výslovně zastoupení advokátem odmítající - byl o své povinnosti nechat se pro řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem v minulosti již několikrát poučen (stěžovateli možno připomenout jemu marně adresované výzvy k odstranění vad návrhů v řízeních vedených Ústavním soudem např. pod sp. zn. I. ÚS 1283/09 atd.). S ohledem na tuto skutečnost i na stěžovatelův postoj jevilo se Ústavnímu soudu nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu i v této věci. Ústavní soud pro uvedené shledal důvody k přiměřené aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh podle tohoto ustanovení odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2012
Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj