Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti E. Š., zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1725/2024-270 ze dne 16. 9. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 237/2023-232 ze dne 30. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a V. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že se stěžovatelka v řízení před Okresním soudem v Pardubicích nejdříve domáhala vydání automobilu od vedlejšího účastníka. Stěžovatelčinu žalobu na vydání věci okresní soud dne 11. 2. 2020 zamítl. Následně vedlejší účastník u téhož soudu podal žalobu na určení, že je vlastníkem dotčeného automobilu, kterou okresní soud dne 27. 2. 2023 zamítl.
2. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že vlastníkem automobilu je vedlejší účastník. Dále krajský soud uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 186 498 Kč a náklady odvolacího řízení před krajským soudem ve výši 23 656 Kč. Krajský soud shledal, že se okresní soud nevypořádal s existencí předchozího pravomocně skončeného sporu, vedeného o identickém skutku. Krajský soud dospěl k závěru, že pravomocný rozsudek okresního soudu ze dne 11. 2. 2020, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání automobilu, v sobě zahrnuje závazné řešení otázky existence vlastnického práva k dotčenému vozidlu.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť shledal, že rozsudek krajského soudu odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož má za to, že jimi byly porušeny čl. 90 věta první Ústavy České republiky, dále čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a také čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
6. Stěžovatelka především namítá, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou závaznosti řešení otázky vlastnického práva k vozidlu v jiném řízení. Stěžovatelka má za to, že záviselo-li dřívější řízení o vydání automobilu, v němž vystupovala v postavení žalobkyně, na neunesení důkazního břemene, neměl by být tento závěr obsahově závazný pro jiná řízení v té podobě, že jí právo nenáleží. V takové situaci podle ní dochází ke znevýhodnění aktivní žalující strany, jelikož má druhé straně stačit k úspěchu zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Z této argumentace stěžovatelky vyplývá, že zamítnutí žaloby na plnění automaticky implikuje přiznání vlastnického práva k věci ve prospěch strany žalované.
7. Stěžovatelka brojí také proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Podle jejího názoru měly soudy vycházet z odlišné tarifní hodnoty pro výpočet výše částky za úkon právní služby. Přestože jde o věc penězi ocenitelnou, nebyla daná částka přesně zjištěna v řízení mezi účastníky, nýbrž na základě smlouvy o koupi vozidla.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
9. Podle judikatury Ústavního soudu představuje pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění překážku věci pravomocně rozsouzené pro žaloby na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/93 ze dne 7. 1. 1994).
10. Námitku týkající se závaznosti právního názoru pravomocně přijatého v jiném řízení (viz výše bod 6) Nejvyšší soud posoudil v souladu s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že patřičný závěr je v souladu s jeho dlouhodobou judikaturou. Stěžovatelka přitom ústavněprávně nezpochybnila, proč by krajský soud nemohl vyjít z již pravomocně vyřešené právní otázky, která spočívala v témže skutku, jenž byl rozhodný i při řešení aktuální věci, a mezi týmiž účastníky řízení. Sama argumentace neusnesením důkazního břemene na tom ničeho nemění.
11. Stěžovatelka dále brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může (i citelně) dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Jde totiž o problematiku vzhledem k věci samé jednoznačně podružnou, pročež Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku se uchyluje pouze výjimečně. Například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo porušeno i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).
12. Tato otázka spočívá na výkladu a aplikaci podústavního (dokonce podzákonného) práva, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud však považuje za nutné vypořádat se s námitkami týkajícími se tvrzeného rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka ve svých námitkách však opomenula, že nález sp. zn. I. ÚS 2448/18 ze dne 21. 5. 2019, na nějž odkazuje, byl vydán ve skutkově i právně odlišné věci. Podle tohoto nálezu účastníci souhlasili se zjištěnou cenou nemovitosti pro účel určení výše nákladů řízení a soud aplikoval § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"), přestože v situaci, kdy je k dispozici ověřitelný údaj o ceně nemovitosti, dochází k určení tarifní hodnoty podle obecného § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Krajský soud však dostatečně odůvodnil použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu; vyšel z kupní ceny automobilu, přičemž vzal v potaz investice učiněné k obnovení jeho provozuschopnosti. Vzhledem k odůvodněnému postupu krajského soudu neseznal Ústavní soud v jeho rozhodnutí o nákladech řízení prismatem omezeného přezkumu (viz výše) ústavněprávní exces, který by mohl ústit ve zrušení nákladových výroků.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025
Tomáš Langášek předseda senátu