Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky BENET GROUP, a.s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2005-2547, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") usnesením ze dne 5. 10. 2004, č.j. 40 K 11/2002-2401, zamítl návrh stěžovatelky, aby byl zproštěn funkce opatrovník, jenž byl ustanoven úpadci Druhé slévárně Blansko, a.s. (dále jen "úpadce"), usnesením KS ze dne 14. 6. 2002, č.j. 40 K 11/2002-169. KS poukázal na to, že stěžovatelka jako důvod pro zproštění funkce opatrovníka úpadci uvedla, že jí byly vráceny akcie v listinné podobě, které osvědčují, že stěžovatelka je jediným akcionářem úpadce. KS však konstatoval, že nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhá určení, kdo je jediným akcionářem úpadce. Řízení o této žalobě na určení je vedené před KS pod sp. zn. 33 Cm 194/2001. Situace se tedy od doby, kdy byl úpadci ustanoven opatrovník, nezměnila a KS proto návrhu nemohl vyhovět.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2005-2547, citované usnesení KS potvrdil. Dovodil, že i nadále trvá situace, která vedla KS k ustanovení opatrovníka (Mgr. P. V.) úpadci dle § 29 o.s.ř. Na této situaci nic nezměnilo ani tvrzení stěžovatelky, že v průběhu řízení získala důkazy, které dle ní prokazují, že je jedinou vlastnicí akcií úpadce. Tato skutečnost může mít dopad na řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, v němž soud rozhoduje o tom, kdo je vlastníkem akcií úpadce. Konkursní soud je proto v souzené věci toho názoru, že do pravomocného rozhodnutí o žalobě, jež je vedena pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, není důvod zprostit úpadci ustanoveného opatrovníka funkce.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž v podstatě uvedla argumentaci použitou v rámci odvolacího řízení. Stěžovatelka poukázala zejména na to, že na základě "odborného vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze ze dne 8. 10. 2002 bylo zjištěno, že akcie, které máme (Poznámka: roz. stěžovatelka) v držení jsou shodné s originálem". Z toho dovodila, že pouze navrhovatel, tedy společnost BENET Group, a.s. (stěžovatelka), je jediným řádným akcionářem DSB (Poznámka: roz. úpadce), a že tedy jménem DSB mají oprávnění jednat ty osoby, které byly tímto akcionářem do statutárního orgánu jmenovány. Stěžovatelka se proto domnívá, že závěr VS - který poukázal na skutečnost, že ve věci byla podána žaloba na určení, jež je vedena u KS pod sp. zn. 33 CM 194/2001, o níž nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, a teprve pravomocné rozhodnutí o ní může být důvodem pro zproštění opatrovníka jeho funkce - je zjevně nesprávný. Stěžovatelka usuzuje, že napadeným usnesením VS (i usnesením KS) došlo k zásahu do jejích vlastnických práv, a tedy i k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť není schopna vykonávat akcionářská (a tedy i vlastnická) práva prostřednictvím stěžovatelkou zvolených orgánů, uplatňovat nárok na ukončení konkurzu na majetek úpadce a chránit vlastní majetek. Současně vyslovila přesvědčení, že došlo i k porušení čl. 36 Listiny, neboť v důsledku postupu obou soudů jí "je znemožňováno domáhání se práva u soudu".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, podle kterého se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, č. j. 1 Ko 95/2002-2547, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů porušuje její základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a základní právo chráněné dle čl. 11 Listiny.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč nelze v současné době rozhodnout o zproštění funkce opatrovníka úpadce. KS jasně uvádí, že "s ohledem na probíhající spory nelze ani vyloučit a ani potvrdit, že jím (Poznámka: roz. akcionářem úpadce stěžovatelka) je či není". Stejně tak VS konzistentně dovodil, proč až "do pravomocného rozhodnutí o žalobě, jež je vedena pod sp. zn. 33 Cm 194/2001, není důvod zprostit ustanoveného opatrovníka úpadci jeho funkce". S přihlédnutím k tomuto procesnímu stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud navíc uvádí, že z obsahu spisu (sp. zn. 33 Cm 194/2001) zjistil, že ve věci žaloby (Poznámka: podané stěžovatelkou) o určení, že z rozhodnutí jediného akcionáře nevznikly žádné právní účinky, a o určení vlastnictví akcií, nebylo doposud rozhodnuto. Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině (nepodloženému) tvrzení, že došlo k zásadnímu zásahu do jejích vlastnických práv. Naopak VS jasně a zřetelně v odůvodnění napadeného usnesení prohlásil, že stěžovatelkou uváděné tvrzení o jí získaných důkazech, že je jedinou vlastnicí akcií úpadce, je skutečností, jež může mít dopad na řízení vedené pod sp. zn. 33 Cm 194/2001. Na posouzení této konkrétní souzené věci však uvedená tvrzení vliv mít nemohou. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a její základní právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu