I. ÚS 324/20

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, případně jejich částí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení v návrhu blíže určených částech, neboť ve dnech 3. - 4. 9. 2001 se účastnil školení pořádaného společností City Bank, a. s. v areálu hotelu Kácov u Vlašimi, kde v časných ranních hodinách dne 4. 9. 2001 utrpěl pracovní úraz tak, že v recepci hotelu Kácov upadl na podlahu, což mělo za následek poranění hlavy a mozku. Pro následky pracovního úrazu byl v pracovní neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002, poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod a posléze plný invalidní důchod. Žalovaná přitom odmítla vzniklou škodu uhradit.

Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 C 66/2004, bylo rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku stěžovatele po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti tak, že žalovaná (Kooperativa pojišťovna, a. s.) je povinna zaplatit stěžovateli částku 1.842.056 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. bylo stanoveno, že žalovaná je povinna platit stěžovateli počínaje od 1. 10. 2017 peněžitý důchod ve výši 11.191 Kč měsíčně, výrokem III. byla ve zbytku žaloba stěžovatele zamítnuta. Výrokem IV. - VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání účastníků řízení rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 13 Co 156/2018-1040, výrokem I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku ve věci samé III. potvrzuje v správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 789.446 Kč peněžitého důchodu ve výši 4.795,80 Kč měsíčně za dobu od 1. 10. 2017 do budoucna a úroků z prodlení v zákonné výši požadovaných celkem z částky 2.186.321 Kč. Výrokem II. - IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

O podaném dovolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že je odmítl.

V předmětné ústavní stížnosti vznesl stěžovatel celou řadu námitek, jimiž brojí proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za ryze formalistické, neboť se dovolací soud řádně nevypořádal s otázkou právního posouzení předmětné věci. Především pak toho, zda ve věci nejsou dány okolnosti, které vylučují vztah příčinné souvislosti mezi soudem tvrzenou opilostí stěžovatele a pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že není jednotný názor na to, zda příčinná souvislost je otázkou právní nebo skutkovou, měl Nejvyšší soud tuto okolnost vyhodnotit ve prospěch stěžovatele. Další námitky směřoval stěžovatel do procesu dokazování. Skutkový stav nebyl postaven najisto, některé výpovědi svědků byly protichůdné. Stěžovatel nesouhlasí též s tím, jak byla posouzena otázka promlčení. Ve svém podání stěžovatel uvedl řadu odkazů na související judikaturu, ať již Ústavního soudu, obecných soudů či Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími, resp. jejich částmi, došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 1, čl. 2, čl. 10, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy velmi pečlivě a podle zásad vyjádřených v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jelikož Ústavní soud shledává argumentaci obecných soudů za přiléhavou a věcně vyčerpávající, jeví se mu nadbytečným, aby se duplicitně vyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatele. V podrobnostech dále proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu