I. ÚS 332/96

Odůvodnění

svého rozhodnutí. Pozemkový úřad netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Stavební bytové družstvo P. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo a uvedlo, že předmětný pozemek o celkové výměře 1 094 m2 užívá v dobré víře jako dvůr účelově vázaný k družstevním obytným domům č. 5, 7 a 9.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal.

Stěžovatelka prohlásila, že souhlasí s tím, aby od ústního jednání před Ústavním soudem bylo upuštěno.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil.

Ústavní stížnost je důvodná, byť převážně z jiných příčin, než stěžovatelka uvádí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce se Ústavní soud ztotožnil s názorem krajského soudu (obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti) a v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). K porušení citovaného základního práva tedy v souzené věci nedošlo.

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Stěžovatelka se však mýlí, pokud má za to, že tato ustanovení jsou zásadní garancí základních práv a svobod, neboť - zejména s přihlédnutím k jejich systematickému začlenění do Ústavy - v podstatě jde především o principy organizace a činnosti soudní moci. Zároveň však lze usuzovat, že obě citovaná ustanovení svou povahou souvisejí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno. Právě otázkou, zda napadeným rozsudkem krajského soudu nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, upravené zejména v hlavě páté Listiny (článek 36 a následující), se proto Ústavní soud dále zabýval.

Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí, jež napadenému rozsudku krajského soudu předcházelo, shledal, že předmětná kupní smlouva sice byla ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě uzavřena ve stavu tísně, avšak dovodil, že nebyl splněn druhý nezbytný zákonný požadavek, tj. existence nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud se zabýval pouze otázkou existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy a došel ke stejnému názoru jako pozemkový úřad. Proto také uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, aniž nařídil ústní jednání, neboť se prý v dané věci jednalo pouze o posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení § 250f o.s.ř.

V uvedeném postupu však spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces. Krajský soud si nepochybně byl vědom toho, že již v době před vydáním napadeného rozsudku (tj. 7. 10. 1996), Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 1996 (Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.) rozhodl o protiústavnosti § 250f o.s.ř. Na tom nic nemění ani skutečnost, že citované ustanovení bylo zrušeno až ke dni 1. 5. 1997 a že tedy v době rozhodování krajského soudu bylo ještě stále součástí našeho právního řádu. Je zřejmé, že za této situace obecné soudy měly § 250f aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního soudu ["Ustanovení § 250f o.s.ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a právě proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy se jedná, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze proto pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, k jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde o případ jednoduchý". (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3., Praha, C.H. Beck 1995, str. 159)]. O takovou situaci se však podle názoru Ústavního soudu v souzené věci nejednalo. Ostatně Ústavní soud již několikrát vyjádřil názor, že problematiku restitucí je třeba posuzovat s maximální pozorností a opatrností (k tomu např. srovnej nález II. ÚS 79/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C.H. Beck 1995, str. 77 a násl.). K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud sám v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že důkazní břemeno u obou zákonných podmínek citovaného ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tj. tísně a nápadně nevýhodných podmínek) spočívá na stěžovatelce. Bylo by proto zcela namístě, aby obecný soud za dané situace učinil taková zákonná procesní opatření, která stěžovatelce reálně umožní, aby svému důkaznímu břemenu mohla dostát. Krajský soud však v dané věci ústní jednání nenařídil a spokojil se toliko s písemnými podáními, čímž vyvolal nebezpečí, že stěžovatelka nebude moci své další důkazní návrhy účinně prezentovat, popř. nebude moci blíže vysvětlit svá tvrzení, podaná v písemné formě.

Z tohoto pohledu neobstojí ani možná námitka, že v souzené věci šlo v řízení před krajským soudem pouze o posouzení právních otázek. Ústavní soud již v citovaném nálezu (Pl. ÚS 18/96) uvedl, že "ve správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými. To vyplývá mimo jiné i z ustanovení § 250j odst. 2 o.s.ř., který ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem spisů." Tento názor ostatně nepřímo potvrdil i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož prý šlo v dané věci pouze o posouzení právní otázky, byť soud zároveň uvádí, že "navrhovatelka nenavrhla žádné další důkazy, z jejichž provedení by bylo možné dovodit naplnění nápadně nevýhodných podmínek". I krajský soud si byl přirozeně vědom toho, že pro posouzení právních otázek je významný daný skutkový stav a tím, že nenařídil ústní jednání, omezil možnost zjištění skutečností, které jsou či mohou být pro rozhodnutí věci potřebné.

V této souvislosti tedy nelze přehlédnout, že krajský soud aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř. toliko s poukazem na to, že v souzené věci jde jen o posouzení právní otázky a nezabýval se tím, zda byly splněny i další podmínky citovaného ustanovení, tedy zda jde o případ jednoduchý (srov. citovaný nález Pl. ÚS 18/96). Takový postup proto Ústavní soud akceptovat nemůže.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29 Ca 256/95-19, bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 a následujících Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Magistrátu města Brna, k jeho zrušení Ústavní soud nepřistoupil, neboť je věcí krajského soudu, aby o něm v dalším soudním řízení sám jednal. V tomto rozsahu tedy byla ústavní stížnost zamítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1997