I. ÚS 3340/22

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v České Lípě, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že dokazování před trestními soudy neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a za respektování principu presumpce neviny. Poukazuje na to, že z jeho výpovědi a z výpovědi poškozeného vyplývaly zcela protikladné skutkové verze, a má za to, že s ohledem na uvedené zásady nelze upřednostnit verzi jemu nepříznivou. Je přesvědčen, že mezi výpovědí poškozeného a výpovědí svědkyně G. K. existovaly rozpory, které ve svém důsledku způsobovaly nikoli nepodstatné nejasnosti o skutkovém stavu. Trestní soudy podle něj nevysvětlily srozumitelným a logickým způsobem, proč výpovědi poškozeného uvěřily, ačkoli nebylo bezpečně prokázáno, že na něj zbraní mířil. Trestní soudy tak podle jeho názoru postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud především nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že trestní soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu a že nedostatečně odůvodnily své hodnocení výpovědi poškozeného a dalších důkazů. Odkazuje především na č. l. 3-4 rozsudku Okresního soudu v České Lípě a č. l. 2-3 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kde byly srozumitelně vylíčeny důvody, pro které se trestní soudy při vytváření skutkových závěrů přiklonily k verzi, kterou ve své výpovědi popisoval poškozený. Stěžejní důvod přitom představovala výpověď svědkyně G. K., která předmětnou událost pozorovala ze svého vozidla vzdáleného asi 30 metrů od místa činu. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že mezi výpovědí poškozeného a uvedené svědkyně existovaly rozpory, které ve svém důsledku způsobovaly nikoli nepodstatné nejasnosti o skutkovém stavu. Naopak se ztotožňuje se závěrem trestních soudů, že rozdíly v obsahu obou zmíněných výpovědí byly pouze nepodstatné a z hlediska prokázání viny nevýznamné. Tyto rozdíly se totiž týkaly v podstatě jen toho, zda stěžovatel u vozidla poškozeného zaujal střelecký postoj a mířil poškozenému na hlavu (jak uváděl poškozený), anebo zda poškozený držel zbraň u pasu a mířil do prostoru dveří automobilu poškozeného (jak uváděla svědkyně). Poškozený i svědkyně se naopak shodovali v tom, že stěžovatel se svým automobilem zastavil na kruhovém objezdu a zatarasil jej, přistoupil k vozidlu poškozeného a hrozil mu zbraní. Právě tyto skutečnosti byly podstatné z hlediska naplnění znaků trestných činů nebezpečného vyhrožování a výtržnictví. Jestliže tedy trestní soudy vyhodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou zejména s ohledem na to, že v podstatných okolnostech korespondovala výpovědi svědkyně K., nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zásady volného hodnocení důkazů. Ze stejného důvodu musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Jejich závěr, že vina stěžovatele byla bez pochybností prokázána, je založen na racionálních úvahách a pečlivém a kvalitně odůvodněném hodnocení provedených důkazů. Jejich rozhodnutí jsou založena na skutkových zjištěních, která nejsou v žádném, natož pak extrémním rozporu s provedenými důkazy, a nejsou projevem jejich svévole. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. oznámil předsedovi II. senátu přípisem ze dne 8. 12. 2022, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu. V důsledku této skutečnosti existují pochybnosti o jeho nepodjatosti.

2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, tak i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06). K závěru o podjatosti musí existovat rozumně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit".

3. Druhý senát, který je podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl obdobně jako v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1873/20 a sp. zn. I. ÚS 2725/22 k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3340/22, neboť by s ohledem na shora uvedenou skutečnost objektivně mohly vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu