Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti I. M., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008 č. j. 1 Ans 8/2008-105 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 Ans 10/2008-143, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 12. února 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelovo podání vykazovalo řadu formálních a obsahových vad (absentovalo v něm označení základních práv, která měla být napadenými rozhodnutími porušena, postrádalo jakoukoliv argumentaci stran porušení základních práv, stěžovatel nebyl právně zastoupen).
Z evidence rozhodnutí Ústavního soudu soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal množství podobných návrhů (více než devadesát), přičemž v drtivé většině těchto případů ani po výzvě soudce zpravodaje k odstranění vad návrhu nedošlo (např. řízení sp. zn. I. ÚS 823/06, I. ÚS 494/07, II. ÚS 493/07, IV. ÚS 495/07, III. ÚS 613/07, IV. ÚS 631/07, III. ÚS 681/07, III. ÚS 710/07, II. ÚS 1927/07 a mnoho dalších). Z desítek dalších řízení o ústavních stížnostech stěžovatele je tak zřejmé, že stěžovatel systematicky ignoruje požadavek povinného zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl opakovaně podrobně poučen, jaké náležitosti má mít řádná ústavní stížnost (naposledy v řízení sp. zn. II. ÚS 2172/08 výzvou ze dne 9. září 2008). Tyto požadavky kladené zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem jsou stěžovateli nepochybně známy již nejméně od roku 2005.
V řízení o ústavní stížnosti nelze považovat za nevyhnutelnou podmínku, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě identických případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.
Proto soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Lze dodat, že shodně postupoval Ústavní soud v mnoha jiných usneseních, dokonce týkajících se téhož stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/07, I. ÚS 325/08, III. ÚS 681/08, II. ÚS 713/08, III. ÚS 1496/08; ve vztahu ke stěžovateli naposled v usnesení sp. zn. I. ÚS 3025/08 ze dne 16. prosince 2008).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj