I. ÚS 3453/16

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatel, který pobývá od roku 2002 ve výkonu trestu odnětí svobody, si dne 10. 2. 2015 podal návrh podle § 33 odst. 2 a § 153 odst. 1 tr. ř., jímž se domáhal přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve věci žaloby na obnovu řízení. Stěžovatel byl následně městským soudem vyzván k tomu, aby svoji nemajetnost doložil. Jelikož se tak nestalo, městský soud jeho žádosti nevyhověl. Podané odvolání Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy v jeho věci pochybily, neboť stěžovatel je nemajetný a nachází se v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody. Je sice pravdou, že ve vězení má možnost pracovat, této možnosti však nevyužil. Tato skutečnost mu přitom nemůže být kladena k tíži, jak učinil Městský soud v Praze. Stěžovatel předložil soudu ta majetková prohlášení, jejichž opatření není spojeno s finančním nákladem (výpis z katastru nemovitostí, potvrzení o tom, že nevlastní žádnou loď nebo letadlo). To, že je stěžovatel dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody a nedostává se mu finančních prostředků, nemůže na závadu v momentě, kdy chce užít státní moci k obraně svých ústavním pořádkem chráněných práv a svobod. Finanční situace stěžovatele se po dobu výkonu trestu nijak nezlepšila a naopak se zhoršila. Stěžovateli neustále narůstají závazky, a to jak vůči státu, tak i vůči soukromým subjektům. Podle stěžovatele nelze nikomu upírat právní pomoc z toho důvodu, že tato osoba je nemajetná. Právo na právní pomoc není odvislé od toho, zda stěžovatel pracuje či nikoliv. Zájem výchovný a reintegrační v podobě působení na stěžovatele, aby pracoval, nemůže v žádném případě převážit nad zájmem státu, aby byla dodržována základní práva a svobody.

Stěžovatel dále poukázal na protiprávnost právních předpisů upravujících pracovní právo pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Podle jeho mínění zde vzniká rozpor s právem EU, a proto podal Vrchnímu soudu v Praze návrh na položení předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru. Obecné soudy tento procesní návrh stěžovatele zcela ignorovaly a vůbec se s ním nevypořádaly. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na judikaturu týkající se položení předběžné otázky.

Postupem obecných soudů došlo podle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že právo na bezplatnou právní pomoc je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsonev proti Bulharsku (č. 2) ze dne 14. 1. 2010 č. 2376/03, § 38 a násl.]. Čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje na zákon, jenž stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným ustanovením je pak § 33 odst. 2 trestního řádu, které poskytnutí bezplatné právní pomoci váže na podmínku nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/12 ze dne 22. 8. 2013).

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 495/02 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 603/10 ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje z všeobecně (právně) konsensuálních významů tohoto institutu nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, příp. odsouzeného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, příp. odsouzeném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. To se však v předmětném případě zjevně nestalo. Stěžovatel sice prokázal, že nevlastní letadlo či loď a dokonce ani nemovitost, z jejichž prodeje by mohl financovat právní pomoc, nicméně tímto způsobem nedošlo k prokázání jeho celkové majetkové situace. To byl také důvod, pro který nebylo jeho žádosti o bezplatnou obhajobu vyhověno. Úvaha o tom, že měly snad obecné soudy v projednávané věci podat předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, je zcela irelevantní, stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl, která komunitární norma měla být rozhodnutím soudu přímo porušena nebo u níž by mohl vzniknout výkladový problém.

Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 ze dne 17. 10. 2006 a sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012). Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu