Usnesení ze dne 19. 12. 2017
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 64/2017-3659 ze dne 13. září 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 6/2011 ze dne 24. října 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel společně s odsouzeným M. H. podali návrh na obnovu řízení ke Krajskému soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 54 T 6/2011, v níž byli obžalovaní, mezi nimi stěžovatel a M. H., uznáni vinnými ze zvláště závažného zločinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Krajský soud návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť byl založen jen na nevěrohodné změně výpovědi M. H.*). Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodnou.
2. Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a osobní svobodu, jíž byl zbaven z důvodů nepředvídaných zákonem. K porušení těchto práv došlo zejména nesprávným a nedostatečně odůvodněným zamítnutím návrhu. Stěžovatel měl za to, že tato usnesení jsou projevem libovůle a excesu soudů. M. H. podrobně*) popsal průběh své trestné činnosti i jeho odlišnosti od skutkového stavu zjištěného soudem v původním řízení. Stěžovatel dále zdůraznil, že se soudy smysluplně nezabývaly novými navrženými důkazy a při rozhodování o obnově řízení přisuzovaly nepřiměřený význam skutečnostem, že stěžovatel a spoluodsouzený M. H. sdílejí společnou vězeňskou celu, jedná se o recidivisty v oblasti majetkových trestných činů a oba odsouzení s odstupem dvou týdnů podali návrh na obnovu řízení založený především na změně jejich výpovědi jako nové skutečnosti odůvodňující obnovu řízení.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
5. I přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673), odst. 13; či výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 608/10]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [odst. 39 nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
6. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn II. ÚS 2445/08).
7. Novotou ve smyslu § 278 trestního řádu přitom mohou být i změněné skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem (srov. rozsudek NS sp. zn. 5 Tz 100/2007 ze dne 27. 3. 2008 a usnesení č. j. 8 Tz 33/2013-26 ze dne 21. 8. 2013). Novým důkazem je tedy v tomto smyslu v zásadě i výpověď podstatně změněná oproti výpovědi z původního řízení (srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 7 Tz 1/80 z 25. 1. 1980). Trestní řád ostatně jednoznačně vyžaduje, aby skutečnosti či důkazy nebyly známy soudu, ne tak ostatním procesním subjektům.
8. V nynější věci stěžovatel uvedl jako novou skutečnost zejména změnu výpovědi M. H.*), ve které se přiznal ke spáchaným trestným činům, nicméně rozporoval výši odcizené částky a to, kdo mu při trestném činu pomáhal. Tyto nové skutečnosti v předchozím řízení údajně neuvedl na základě doporučení svého obhájce.
9. Hodnocení věrohodnosti takové výpovědi pro potřeby obnovy řízení ovšem náleží krajskému soudu, který se v dostatečném rozsahu zabýval a vypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl. Krajský soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele (současně i druhého odsouzeného M. H.) nejsou věrohodná: kromě podrobných úvah k nepřesvědčivosti důvodů, pro které měli stěžovatel a M. H.*) skutečnosti o průběhu trestné činnosti zamlčet v původním řízení, soud přihlédl i k okolnostem, že odsouzení jsou dobře znalí trestního procesu a sdílí jednu celu ve věznici, což jim dává možnost svá tvrzení koordinovat a využívat drobností.
10. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. Důvody pro takový postup však v předložené věci dány nejsou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se obecné soudy návrhem stěžovatele procesně řádně, logicky a věcně přiléhavě zabývaly. To platí i pro ostatní nové důkazy, které stěžovatel nabídl, zejména pak zadluženost a trestní stíhání poškozeného. Zde krajský soud přiléhavě uvedl, že takový důkaz nezpochybňuje původní skutkový závěr, že poškozený odcizenou částku fakticky měl (zda legálně není rozhodné).
12. Jde tedy o věcně stejný závěr, jaký Ústavní soud dříve zaujal ve vztahu k obdobné ústavní stížnosti spoluodsouzeného M. H. (usnesením sp. zn. II. ÚS 3540/17 ze dne 21. 11. 2017 není Ústavní soud podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu formálně vázán).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu
------------------ *) ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018
Usnesení ze dne 12. 4. 2018
Ústavní soud rozhodl předsedkyní senátu Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 64/2017-3659 ze dne 13. září 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 6/2011 ze dne 24. října 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Písemné vyhotovení usnesení sp. zn. I. ÚS 3623/17 ze dne 19. 12. 2017 se opravuje tak, že v odstavci 1 odůvodnění se slova "výpovědi stěžovatele" nahrazují slovy "výpovědi M. H.", v odstavci 2 odůvodnění se slova "Podrobně také" nahrazují slovy "M. H. podrobně", v odstavci 8 odůvodnění se slova "vlastní výpovědi" nahrazují slovy "výpovědi M. H.", v odstavci 9 odůvodnění se slova "měl stěžovatel" nahrazují slovy "měli stěžovatel a M. H.".
Odůvodnění
V odůvodnění písemného vyhotovení usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3623/17 ze dne 19. 12. 2017 došlo ke zjevné nesprávnosti, jež spočívá v nedostatečném rozlišení výpovědi stěžovatele a výpovědi spoluodsouzeného M. H.. Ústavní soud proto k opravě uvedené nesprávnosti vydal opravné usnesení podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 164 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu