Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti města Chodov, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3669/2016-839 ze dne 23. 11. 2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Naříkaným rozhodnutím Nejvyšší soud na návrh žalobce (protistrany stěžovatele) odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním žalobce, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku vyjádřil již v celé řadě svých usnesení tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. K těmto závěrům dospěl Ústavní soud mimo jiné i v řízeních o ústavních stížnostech sp. zn. II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, III. ÚS 1268/07, I. ÚS 2887/07, II. ÚS 1947/09, sp. zn. I. ÚS 536/09 aj. (viz http://nalus.usoud.cz), a proto je jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedená rozhodnutí představují stabilní judikaturu, přičemž není dán důvod se od ní ani ve věci nyní posuzované odchýlit, jelikož nejde o projev naprosté svévole (Nejvyšší soud uvedl zásadní důvod pro svůj postup, s nímž se stěžovatel toliko subjektivně neztotožňuje). Ústavní soud má totiž i nyní za to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné. Přiznáním odkladného účinku (k němuž Nejvyšší soud může přikročit i bez návrhu - viz § 243 občanského soudního řádu) se přitom výsledek dovolacího řízení nikterak nepředjímá.
Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. února 2017
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj