I. ÚS 3832/14

Odůvodnění

Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základním právem na spravedlivý proces, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 7. 2014 č. j. 1 Nt 604/2010-783 bylo stěžovatelce podle § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o dva roky prodlouženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou, které jí bylo uloženo usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 5. 2010 č. j. 1 Nt 604/2010-60 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 12. 2010 č. j. 1 Nt 1671/2010-24.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014 č. j. 8 To 400/2014-825 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 7. 2014 č. j. 1 Nt 604/2010-783 o prodloužení ambulantního ochranného léčení.

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno porušením práva na spravedlivý proces, neboť obecnými soudy nebylo podle názoru stěžovatelky provedeno řádné znalecké dokazování. Stěžovatelka v podrobné ústavní stížnosti namítala, že bylo nutno vyžádat revizní znalecký posudek a doplnit dokazování. V tomto směru navrhovala i povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 Nt 604/2010. 5. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přes poučení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2015 (výzva doručena dne 27. 7. 2015) nedoložila Ústavnímu soudu písemnou výpověď plné moci, kterou dne 6. 12. 2014 pro podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem udělila v záhlaví uvedenému advokátovi, vycházel Ústavní soud podle platné procesní úpravy z toho, že daný advokát je i nyní právním zástupcem stěžovatelky. 6. Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3832/14, doručeným dne 16. 2. 2015 právnímu zástupci stěžovatelky, bylo rozhodnuto o tom, že soudce Ludvík David není vyloučen z projednávání a rozhodování posuzované věci stěžovatelky, a to z důvodu neexistence objektivní podjatosti.

Právní posouzení

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. 8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. 9. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení (včetně řízení vykonávacího). Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. 10. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují principům ústavnosti.

11. Ochranné léčení podle trestněprávní úpravy potrvá, dokud to vyžaduje účel léčby, nejdéle však dva roky. Nebude-li v dané době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením doby o prodloužení ochranného léčení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dva roky; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení (§ 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). O prodloužení ochranného léčení rozhoduje podle § 353 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez návrhu ve veřejném zasedání okresní soud, v obvodu kterého se ochranné léčení vykonává. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů o prodloužení ochranného psychiatrického léčení ambulantní formou nepokládá za porušující ústavně garantované právo stěžovatelky na spravedlivý proces. 12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně konformně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů (včetně znaleckého dokazování) nezaložil opodstatněnost tvrzení o zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud dodává, že vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí obecně nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu. Protože Ústavní soud nedovodil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 13. K návrhu stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 Nt 604/2010 Ústavní soud uvádí, že povolení obnovy řízení před obecnými soudy není podle zákonné úpravy ze strany Ústavního soudu možné. Obnova procesu je u Ústavního soudu přípustná toliko v případě, pokud Ústavní soud rozhodl v trestní věci, ve které mezinárodní soud konstatoval, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda (viz § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu), anebo bylo-li rozhodováno Ústavním soudem o ústavní žalobě Senátu Parlamentu České republiky proti prezidentu republiky pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku (viz § 105 a násl. zákona o Ústavním soudu). Potom lze proti rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení. O návrhu na obnovu soudního procesu před obecnými soudy Ústavnímu soudu rozhodovat nepřísluší. Ústavní soud byl proto nucen návrh na obnovu řízení odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, ke kterému Ústavní soud není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Ludvík David, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

JUDr. Ludvík David přípisem ze dne 15. ledna 2015 oznámil předsedovi II. senátu, že se cítí být podjatý ve věci stěžovatelky R. P., jelikož jej stěžovatelka činí (spoluvinným) za svoji současnou sociální situaci v důsledku trvajícího pracovněprávního sporu, o němž v jeho úvodní fázi měl v minulosti jako předseda senátu Městského soudu v Brně (spolu)rozhodovat. Soudce Ludvík David k přípisu přiložil spis sp. zn. SPR. ÚS 425/13, ve kterém byly mj. řešeny stížnosti stěžovatelky na jmenovaného soudce.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce taktéž vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Dle názoru druhého senátu Ústavního soudu není naplněn žádný předpoklad vyloučení soudce ve smyslu citovaných ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu. Soudce Ludvík David se totiž na projednávané věci v minulosti nikterak nepodílel a na základě jím poskytnutých informací není zřejmé, že by měl nějaký relevantní poměr k projednávané věci nebo ke stěžovatelce. JUDr. Ludvík David sice byl předsedou senátu, jenž projednával stěžovatelčinu pracovněprávní věc, projednávaná věc však s touto kauzou nikterak nesouvisí. Stejně tak stížnosti stěžovatelky na jmenovaného soudce (obsažené v přiloženém spisu) souvisí striktně toliko s uvedenou pracovněprávní věcí, a tedy nemají žádnou relevantní souvislost s projednávanou věcí, v níž se jedná o ochranné léčení stěžovatelky. Pro úplnost je namístě dodat, že existence stížností stěžovatelky na JUDr. Ludvíka Davida bez dalšího nezakládají jeho podjatost, neboť vedle subjektivního postoje soudce (ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) musí být namístě i objektivní hodnocení jeho podjatosti, ke kterému však senát II. ÚS nedospěl (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 105/01). Druhý senát Ústavního soudu proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu