Plný text
I.ÚS 399/04
Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené JUDr. Františkou Svobodovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. 21 Cdo 1550/2003 - 258, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka požaduje zrušení napadeného usnesení z důvodu prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání. Pokud by stěžovatelce nebylo umožněno pokračovat v řízení, došlo by tím, podle jejího názoru, k zásahu do jejího ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Brně domáhala určení, že její pracovní poměr, uzavřený v roce 1972, skončil z důvodu uvedeného v § 21 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud poté, co mu byla věc opakovaně vrácena Krajským soudem v Brně, žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, čj. 20 C 272/95 - 205. Krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 21. 1. 2003, čj. 15 Co 11/2000 - 237. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 14. 2. 2003, dovolání stěžovatelka podala osobně u soudu dne 22. 4. 2003. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl usnesením ze dne 13. 4. 2004, čj. 21 Cdo 1550/2003 - 258, jako opožděné. Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv patrně v tom, jakým způsobem byla dovolacím soudem posouzena včasnost jejího dovolání a v tom, že obecný soud nepřihlédl k její neznalosti právních předpisů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu, podle níž jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. V tom, jakým způsobem byla v tomto případě aplikována příslušná procesní pravidla [§ 240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.], nelze spatřovat porušení výše uvedených zásad. Ve věci tedy nebylo zjištěno nic ústavně nekonformního. Ústavní soud dodává, že OSŘ neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo dovolacímu soudu rozhodnout o prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání. Naopak prominutí zmeškání lhůty přímo zapovídá § 240 odst. 2 OSŘ. Dovolání stěžovatelky nejen že nebylo podáno v jednoměsíční lhůtě [§ 240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.], ale i v případě, kdy by na daný případ byl aplikován OSŘ, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., lhůta by také dodržena nebyla, protože stěžovatelka podala dovolání více než 2 měsíce poté, co jí byl doručen rozsudek krajského soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu