Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) JUDr. Danuty Ř., 2) Ing. V. Ř., 3) Mgr. T. Ř., 4) M. Ř., DiS., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020 č. j. 22 Cdo 1641/2020-407, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019 č. j. 11 Co 75/2019-350, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2020 č. j. 11 Co 75/2019-369, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. K projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, u nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení doposud neskončilo, neboť Nejvyšší soud vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Napadený rozsudek tak nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod, neboť stěžovatelé dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně srov. sp. zn. III. ÚS 1529/17 nebo I. ÚS 1800/20). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele v konečném důsledku nijak nepoškozuje, neboť pokud by v navazujícím řízení neuspěli, mohou se na Ústavní soud obrátit s novou ústavní stížností, zohledňující konečný výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj