Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 5 T 227/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 4 To 527/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1349/2013, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 5 T 227/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zproštěn obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 4 To 527/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1349/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu ("nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný"), nýbrž má za to, že jí měl být zproštěn dle § 226 písm. a) trestního řádu ("nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán"). V tomto směru stěžovatel napadá skutkové závěry obecných soudů, kdy má za to, že dokazování bylo neúplné, a provedené důkazy nebyly správně hodnoceny. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Úkolem Ústavního soudu je ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Naproti tomu není úlohou Ústavního soudu zabývat se takovými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci, která nejsou s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Jestliže navrhovatelem požadovaný výrok by měl nejvýše akademickou povahu, je zásah Ústavního soudu již apriori vyloučen (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/13). V projednávané věci stěžovateli nejenom že nebyl uložen žádný trest, ale ani nebyla vyslovena jeho vina (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 407/13), naopak byl zproštěn obžaloby. Ústavní stížnost tedy nebyla podána na ochranu před nějakým zásadním trvajícím zásahem do práv stěžovatele, nýbrž se snaží iniciovat rozhodování Ústavního soudu pohybující se toliko v akademické rovině. K tomu však institut ústavní stížnosti neslouží. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj