Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem [adresa] Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 30 Cdo 196/2026-47, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2025 č. j. 38 Co 215/2025-32 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. července 2025 č. j. 12 C 20/2025-23, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 40 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Okresní soud ve Znojmě ("okresní soud") podání odmítl jako neprojednatelné, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu neodstranil její vady. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, potažmo z čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na přístup k soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 442/2017 ze dne 20. 12. 2017 uvádí, že jeho žaloba byla ve smyslu ustálené judikatury projednatelná, neboť obsahovala veškeré zákonné náležitosti. Dále namítá řadu dalších procesních pochybení, mj. že soudy nezkoumaly zejména dodržení podmínek řízení podle § 103 občanského soudního řádu, okresní soud mu nezákonně uložil povinnost doplnit podání. Krajský soud i Nejvyšší soud pak jen prohloubily porušení práv stěžovatele tím, že aprobovaly protiústavní postup okresního soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
6. Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny není absolutní a podléhá zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud na úvod předesílá, že spolu s touto ústavní stížností se současně zabývá řadou téměř identických ústavních stížností podaných stěžovatelem, např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 800/26, I. ÚS 829/26, II. ÚS 828/26, I. ÚS 830/26. Jejich podstata spočívá v nesouhlasu stěžovatele s odmítnutím jeho žalob. Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatele v typově stejných řízeních zabýval rovněž v minulosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 567/26 ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 338/26 ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2665/25 ze dne 24. 9. 2025 nebo sp. zn. III. ÚS 2403/25 ze dne 17. 9. 2025), přičemž všechny byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Ústavní soud v těchto věcech neshledal žádné kvalifikované pochybení při odmítnutí stěžovatelových obdobných neurčitých návrhů, které nesplňovaly zákonné náležitosti žaloby.
8. Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit, neboť neshledal postup obecných soudů přepjatě formalistický či jinak neústavní. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud stěžovatele seznámil s vadami podání, poučil jej, jakým způsobem má chybějící náležitosti doplnit, a stanovil mu dostatečnou lhůtu k jejich odstranění. Obecné soudy rovněž řádně objasnily, proč nebyla žaloba podaná stěžovatelem projednatelná, a to ani po doplnění, jímž stěžovatel reagoval na výzvu okresního soudu k odstranění vad návrhu. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, z jakých důvodů odmítl dovolání jako nepřípustné a odkázal na ustálenou judikaturu, s níž se námitky stěžovatele míjely. Ani jeho rozhodnutí tak ústavně právním deficitem netrpí.
9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu