I. ÚS 83/16

Odůvodnění

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se domáhal vydání klíčů od domu s tím, že na základě smlouvy o převodu členských práv uzavřených s otcem stěžovatele Ing. L. T. dne 1. 12. 2005 (dále jen "smlouva") se stal členem družstva a se členstvím v bytovém družstvu na něj přešlo mj. právo nájmu bytu v domě. Žalovaný bránil stěžovateli v přístupu do bytu s tím, že Ing. L. T. byl z družstva ke dni 7. 12. 2005 vyloučen. Usnesením ze dne 16. října 2008 č. j. 74 Cm 12/2008-106 Městský soud v Praze zamítl návrh na uložení povinnosti žalovanému vydat stěžovateli ve výroku specifikované klíče. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem - poté kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013 č. j. 29 Cdo 3783/2012-172 - usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení je zčásti změnil a zčásti potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že za situace, kdy stěžovatel poukazuje toliko na to, že se ze smlouvy o převodu členských práv z 1. prosince 2005 podává údaj o úplatnosti převodu, aniž by v průběhu řízení či v dovolání tvrdil, že úplata za převod byla sjednána ústně (a vysvětlil v jaké formě a výši), je závěr odvolacího soudu o neplatnosti této smlouvy v souladu se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. března 2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně vycházel nesprávně ze skutečnosti, že smlouva neobsahuje stanovení úplatnosti či bezúplatnosti a je tedy neplatná bez dalšího. Argumentace stěžovatele tedy směřovala primárně k posouzení platnosti smlouvy v listinné podobě. Po vrácení odvolacímu soudu soudem dovolacím, pak odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva neobsahuje údaj o tom, zda byla smlouva úplatná či nikoli, a stěžovatele nepoučil o nutnosti doplnění žalobních tvrzení. Dle názoru stěžovatele navíc měl odvolací soud spíše věc zrušit a vrátit a uložit učinění této výzvy spíše soudu prvního stupně. Dovolací soud se pak argumentací stěžovatele odmítl zabývat. Stěžovatel se tedy domnívá, že popsaným postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má dále za to, že samo hmotněprávní posouzení platnosti smlouvy soudem odvolacím i dovolacím představuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř, v. r. předseda senátu