Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro nepřípustnost4× citováno

Spisová značka

I. ÚS 843/16

Téma · generováno AINepřípustnost stížnosti proti nevyloučení soudců

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 5. 4. 2016Zpravodaj: Lichovník TomášTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2016:1.US.843.16.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - KS Hradec KrálovéNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 14. 3. 2016Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel napadl rozhodnutí, podle něhož soudci v jeho trestní věci nejsou vyloučeni. Ústavní soud stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože trestní řízení pokračuje a lze ještě využít další procesní prostředky. K Ústavnímu soudu se lze obrátit až po jejich vyčerpání, pokud náprava nenastane.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Procesní rozhodnutí bez meritorního výkladu. Ústavní stížnost proti usnesení o nevyloučení soudců je v probíhajícím trestním řízení nepřípustná, protože řízení nekončí a stěžovatel má k dispozici další prostředky podle trestního řádu. Výjimka pro dílčí procesní rozhodnutí vyžaduje bezprostřední a citelný zásah do základních práv i nemožnost námitku později účinně uplatnit; tyto podmínky splněny nebyly.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozho
    Zobrazit v textu
  • Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti A. H., toho času ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 56/2016-1030 ze dne 18. 2. 2016, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 17 T 85/2015-1015 ze dne 20. 1. 2016 Okresní soud v Trutnově nevyhověl návrhu stěžovatele na vyloučení všech členů senátu rozhodujících v jeho trestní věci a rozhodl, že tento senát není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením dle § 148 odst. 1 trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud však v těchto případech judikuje, že vydáním takového usnesení o nevyloučení soudců, resp. zamítnutí stížnosti proti němu směřující, řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici další prostředky podle trestního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.). Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. dubna 2016

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací