Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti P. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2018 č. j. 30 Cdo 4997/2017-80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2018 č. j. 30 Cdo 157/2018-81, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 8. 3. 2018 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 4997/2017-80 a 30 Cdo 157/2018-81, jimiž byla zastavena dovolací řízení ve věci jeho návrhů na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 112/2017.
Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že tento návrh trpí vadami; stěžovatel především není právně zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Uvedená podmínka mu přitom je známa. Jak totiž Ústavní soud zjistil ze své rozhodovací činnosti, stěžovatel byl o ní opakovaně poučen v mnoha řízeních, která byla v minulosti zahájena na jeho návrh (srov. usnesení ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3759/15, usnesení ze dne 11. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 292/16, usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 293/16, usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1778/16, usnesení ze dne 25. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1616/16 nebo usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1779/16; všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového, z hlediska obsahu však stejného, poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Z těchto důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (obdobně jako např. v usnesení ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2127/16, usnesení ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3787/16, usnesení ze dne 3. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 304/17 nebo usnesení ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 712/17) a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj