Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ž. M., zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 33 Cdo 1394/2025-247, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 12 Co 368/2024-228 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. prosince 2023 č. j. 22 C 31/2020-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Z. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11. odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 12 a čl. 7 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka se u soudu domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí bytové jednotky. Žalobu odůvodnila tím, že na základě darovací smlouvy darovala vedlejšímu účastníkovi bytovou jednotku. Explicitní podmínkou darovací smlouvy byla podle stěžovatelky společná péče o společného syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Později tento dar stěžovatelka odvolala pro nevděk vedlejšího účastníka ve smyslu § 2072 občanského zákoníku.
3. Okresní soud v Děčíně žalobu stěžovatelky zamítl (napadený rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 2023 č. j. 22 C 31/2020-158). Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu potvrdil (napadený rozsudek Krajského soudu v Ústi nad Labem ze dne 13. 11. 2024 č. j. 12 Co 368/2024-228). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost (napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026 č. j. 33 Cdo 1394/2025-247).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví, protože neposkytly jejímu vlastnickému právu dostatečnou ochranu. Podle stěžovatelky činy vedlejšího účastníka tvořily souvislý sled jednání zasahujících do její osobní, rodinné i ekonomické sféry. Soudy však neposoudily tato jednání v jejich souhrnu, ale naopak je rozložily na jednotlivé dílčí skutky, které následně hodnotily izolovaně a bagatelizovaly jejich význam. Tím byla stěžovatelce fakticky odepřena možnost domoci se navrácení daru, a tedy i obnovení jejího vlastnického práva.
7. Kromě toho stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky soudy rezignovaly na svou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Konkrétně neprovedly odpovídající dokazování k zásadnímu skutku, tedy fyzickému napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem. Navíc ji soudy nepoučily podle § 118a občanského soudního řádu, a tím jí fakticky znemožnily doplnit rozhodné skutečnosti a vytvořily procesní nerovnost, která je v rozporu s principem rovnosti zbraní.
8. Co se týče práva na respektování obydlí, soudy podle stěžovatelky nezohlednily, že bytová jednotka sloužila jako klíčové zázemí pro výkon péče o nezletilého syna a byla darována právě za účelem zachování stabilního rodinného prostředí. Současně nevzaly v úvahu kumulativní dopad dalších jednání žalovaného, která vedla k jejímu profesnímu vyloučení, ztrátě příjmu a celkovému zhoršení životní situace. Tím zasáhly do její osobní integrity a lidské důstojnosti.
9. Jak je zjevné ze shrnutí argumentace stěžovatelky, ústavní stížnost obsahuje řadu námitek, kterými stěžovatelka polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, hodnocením důkazů a aplikací podústavního práva ze strany obecných soudů. Rolí Ústavního soudu však není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z těchto hledisek. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případě vad, které vedou k porušení ústavně zaručených práv. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
10. Obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazů došly ke svým skutkovým závěrům a jak tyto závěry právně hodnotí. Stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí, že odvolání daru pro nevděk je možné pouze za poměrně striktních podmínek, které v dané věci nebyly dodrženy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018). Zejména stěžovatelka jako žalobkyně neprokázala, že jednání vedlejšího účastníka je jednáním, které zjevně porušuje dobré mravy. Skutečnost, že se to stěžovatelce takto jeví, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, navíc obecné soudy řádně vypořádaly - stěžovatelka pouze nesouhlasí s výsledkem jejich posouzení. Kromě toho klíčová otázka, tedy zda vedlejší účastník zjevně porušil dobré mravy, je otázkou skutkovou. Mezi skutkové námitky patří i existence a závažnost fyzického konfliktu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem - Ústavní soud neshledává vadu v závěru obecných soudů, že jej neprokazuje ani videozáznam onoho incidentu, který stěžovatelka natočila na svůj mobilní telefon (podle okresního soudu na něm není patrný žádný pohyb vedlejšího účastníka, který by odpovídal fyzickému útoku; pouze je na něm zaznamenaný křik stěžovatelky "ty mě biješ"). Ústavní soud připomíná, že skutkové závěry obecných soudů zásadně nepřezkoumává, pokud nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (srov. nález III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995).
11. V projednávané věci soudy rozhodly v rámci ústavněprávních mantinelů a neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu