II. ÚS 1070/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyslovení neústavnosti postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 5/2025 za současného vyslovení zákazu porušování práv stěžovatele s tvrzením, že uvedenými rozhodnutími a postupem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy poškozené společnosti Findome Investment Ltd. měla vzniknout škoda ve výši 54 198 295 Kč. Ve věci byla státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podána obžaloba dne 30. 4. 2025 a v současnosti probíhá hlavní líčení u městského soudu pod sp. zn. 2 T 5/2025. Obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení byly stěžovateli doručeny prostřednictvím datové schránky dne 25. 7. 2025. Hlavní líčení se mělo konat ve dnech 8. 10. - 9. 10. 2025, 19. 11. 2025, 1. 12.- 2. 12. 2025. Těsně před hlavním líčením dne 6. 10. 2025 byla městskému soudu doručena prostřednictvím obhájkyně stěžovatele žádost o odročení hlavního líčení, neboť stěžovatel od lékaře nemá doporučenu zátěž ani sezení a zároveň si nepřeje, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Z přiložené lékařské zprávy MUDr. J. Hlaváčka (Nemocnice Brandýs nad Labem) vyplynulo, že stěžovatel má akutní potíže s LS páteří a blok SIK a byl odeslán na vyšetření CT s doporučením, že při bolesti nemá nesedět. Hlavní líčení nařízené na dny 8. 10. - 9. 10. 2025 bylo tudíž zrušeno. Následně den před konáním (dalšího) hlavního líčení plánovaného na den 19. 11. 2025 opět obhájkyně stěžovatele doručila městskému soudu žádost o odročení hlavního líčení z důvodu úrazu stěžovatele. Dle přiložené lékařské zprávy MUDr. J. Hlaváčka měl stěžovatel kromě stále trvajících problémů s páteří utrpět úraz nohy s doporučením šetřícího režimu bez zátěže. Z uvedeného důvodu bylo hlavní líčení opět odročeno. Další hlavní líčení se mělo konat dne 1. 12. 2025 a stěžovatel se k němu opět nedostavil, když obhájkyně předložila v portugalštině vystavenou lékařskou zprávu. Tentokrát měl stěžovatel trpět zdravotními obtížemi, pro něž nebyl schopen cestovat. Hlavní líčení bylo opět zrušeno, a to i na den 2. 12. 2025. Městský soud dne 19. 11. 2025 obhájkyni vysvětlil, co je soudem považováno za řádnou a včasnou omluvu z hlavního líčení. Stěžovatelovy předchozí omluvy dle soudu nevylučovaly jeho účast na hlavním líčení. Dne 1. 12. 2025 bylo u obhájkyně ověřeno, zda stěžovateli tlumočila stanovisko soudu s upozorněním na všechny možné právní důsledky jednání stěžovatele. Městský soud rekapituloval obsah lékařských zpráv, z nichž vyplývaly trvalé potíže s páteří s doporučením nesedět a spíše ležet, přesto však městský soud upozorňoval, že stěžovatel byl i přes svůj stav schopen dopravit se k lékaři z Prahy do Brandýsa nad Labem. Krátce nato, ačkoliv věděl, že je nařízeno hlavní líčení, mu jeho zdravotní stav nebránil odcestovat do Portugalska. Tyto okolnosti dle náhledu městského soudu rozhodně nesvědčí o tom, že by stěžovatel nebyl schopen účasti na hlavním líčení, jehož průběh by soud přizpůsobil potřebám stěžovatele (možnost stát, popocházet, častější přestávky atd.). V důsledku toho, že stěžovatel částečně pobývá v Portugalsku, nelze jej předvést za pomoci Policie České republiky k hlavnímu líčení, čímž by byla zajištěna jeho účast na hlavním líčení. Zároveň je tímto jednáním stěžovatele i ztížena možnost zkoumat jeho zdravotní stav. Městský soud vyhodnotil jednání stěžovatele jako obstrukci, upozornil jeho obhájkyni na možné právní následky v podobě vazebního vedení řízení, když obhájkyně nebyla schopna ani určit přesné místo pobytu stěžovatele v zahraničí. Městský soud tudíž vyhodnotil, že ve věci stěžovatele je dán vazební důvod tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu, kdy stěžovatel pobývá na neznámém místě z důvodu vyhýbání se trestnímu řízení a zejména pak hrozícímu trestu, kdy je ohrožen trestní sazbou 5 až 10 let odnětí svobody. V obžalobě pak státní zástupce navrhuje uložení souhrnného trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let. Na základě uvedeného městský soud vydal nyní napadený příkaz k zatčení.

3. Městský soud následně dne 29. 1. 2026 v návaznosti na vydání příkazu k zatčení vydal evropský zatýkací rozkaz, který je vydán na stejném skutkovém i právním základě jako shora popsaný příkaz k zatčení. Městský soud dále přistoupil k podání žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu.

4. Dne 11. 1. 2026 stěžovatel podal k městskému soudu návrh označený jako žádost o zrušení příkazu k zatčení. Pro účely dalších hlavních líčení, která byla nařízena, požádal o svou účast prostřednictvím videokonference. Městský soud tyto žádosti stěžovatele vypořádal prostřednictvím přípisu doručovanému stěžovateli, jeho obhájkyni a městskému státnímu zastupitelství ze dne 9. 3. 2026. V tomto přípisu předsedkyně senátu opakovaně rekapituluje stěžovatelovu neúčast na doposud nařízených hlavních líčeních, kdy měl soud k dispozici i zprávu cizinecké policie s informacemi o odletu stěžovatele do ciziny dne 15. 11. (tj. den před nařízeným hlavním líčením), kdy měl mít závažné zdravotní potíže. Městský soud uvedl, že nemůže vyhovět žádosti o zrušení příkazu k zatčení, evropského zatýkacího rozkazu ani žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu, neboť nemá žádnou garanci, že se stěžovatel skutečně dostaví k hlavnímu líčení. Jde-li o videokonferenci, městský soud ani v tomto případě nemá jistotu, že by se stěžovatel skutečně dostavil k orgánu, který by měl v cizině tento úkon provést. Stěžovatel by namísto videokonference mohl odcestovat na neznámé místo, neboť se již opakovaně zachoval způsobem, jak bylo popsáno shora.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že městský soud prokazatelně znal adresu stěžovatele v Portugalsku, když daná adresa je i uvedena přímo v příkazu k zatčení. Stěžovatel se soudem aktivně komunikoval prostřednictvím své datové schránky i prostřednictvím obhájkyně. Stěžovatel dále uvádí, že v příkazu k zatčení je uvedeno jméno "X", přitom stěžovatel se jmenuje "Y", dále je zde i uvedeno chybné PSČ. Jednou z podmínek pro vydání příkazu k zatčení je skutečnost, že se osoba skrývá nebo je na útěku, což ovšem zjevně není případ stěžovatele.

6. Dne 11. 1. 2026 stěžovatel podal k městskému soudu žádost o zrušení příkazu k zatčení, avšak soud na tuto žádost nereagoval takřka dva měsíce. Namísto vyřízení této žádosti vydal evropský zatýkací rozkaz, který stěžovateli ani nedoručil. Evropský zatýkací rozkaz byl vydán za situace, kdy stěžovatel předložil novou lékařskou dokumentaci a jasně deklaroval svůj úmysl osobně se účastnit hlavního líčení konaného dne 9. 3. 2026.

7. Stěžovatel navrhl dne 16. 2. 2026 svou účast na hlavním líčení formou videokonference, čemuž nebylo vyhověno. Na tuto žádost městský soud nereagoval po dobu tří týdnů. Teprve ve vyjádření předsedkyně senátu ze dne 9. 3. 2026 bylo uvedeno, že soud nemá žádnou garanci, že se stěžovatel dostaví k příslušnému orgánu. Formu sdělení považuje stěžovatel za nedostatečnou, mělo být vydáno usnesení.

8. Stěžovatel dále namítá, že městský soud hodnotil jeho zdravotní stav toliko pohledem laika a nepatřičně dovodil způsobilost stěžovatele k účasti na hlavním líčení. Městský soud měl ke zdravotnímu stavu stěžovatele nařídit znalecké zkoumání.

9. Stěžovatel uzavírá, že mu městský soud svými kroky fakticky brání v účasti na hlavním líčení, neboť nezrušil příkaz k zatčení ani evropský zatýkací rozkaz a neumožnil mu ani účast formou videokonference. Stěžovatel není schopen pohybu, neboť je po zákroku na páteři.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

11. Ústavní stížnost je nutno považovat za opožděnou ve vztahu k příkazu k zatčení, který byl vydán dne 1. 12. 2025, a stěžovatel se o jeho vydání prokazatelně dozvěděl nejpozději dne 11. 1. 2026, kdy podal k městskému soudu žádost o zrušení příkazu k zatčení (která je součástí příloh k ústavní stížnosti). Příkaz k zatčení ani evropský zatýkací rozkaz se nedoručují účastníkům řízení, ale pouze příslušným policejním složkám, příp. následně státu, v něm byla osoba, na kterou byl evropský zatýkací rozkaz vydán, zadržena. Z tohoto důvodu Ústavní soud vychází z jiných okolností, z nichž se podává, že stěžovatel musel být seznámen se skutečností, že příkaz k zatčení byl vydán, resp. s jeho obsahem. Uvedené pak vyplývá právě ze žádosti o zrušení příkazu k zatčení ze dne 11. 1. 2026. Pokud tedy stěžovatel ústavní stížnost podal až dne 21. 4. 2026, učinil tak zjevně po lhůtě dvou měsíců stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v části směřující proti příkazu k zatčení považuje za návrh opožděný, který je nutno odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že proti příkazu k zatčení není žádný opravný prostředek přípustný a žádost o zrušení příkazu k zatčení není procesním prostředkem, s nímž zákon o Ústavním soudu spojuje včasné uplatnění ústavní stížnosti (obdobně viz např. usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 276/15). Striktně vzato, odvolání příkazu k zatčení trestní řád neupravuje, jde však o opatření používané v rozhodovací praxi soudů, kterým je odvolán výkon tohoto příkazu, aniž by byl tento příkaz zrušen [srov. ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. § 69 (Příkaz k zatčení). In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 784].

13. Stěžovatel se dále domáhá zrušení žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu, kterou městský soud vydal dne 29. 1. 2026. Napadená žádost nemá povahu konečného rozhodnutí a nepředstavuje tak přímý zásah do práv stěžovatele. Žádost nemá dle hodnocení Ústavního soudu ani povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci. Uvedená žádost je pouze aktem, jehož prostřednictvím je následně realizován obsah příkazu k zatčení. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v části směřující proti uvedené žádosti považuje za návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (viz též usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3096/23).

14. Věcně přezkoumatelný je však evropský zatýkací rozkaz (a námitky s ním související), který je základem pro zásah do osobní sféry obviněných. Přestože se nejedná o konečné rozhodnutí z hlediska trestního řízení jako celku, má tuto povahu ve vztahu k dílčí ucelené fázi trestního řízení. Ke zbavení osobní svobody zatčením dochází právě na základě evropského zatýkacího rozkazu a příkazu k zatčení, vůči kterým není možné uplatnit opravné prostředky nebo se jinak domáhat jejich přezkumu v dalších fázích trestního řízení. Tento výklad přípustnosti ústavní stížnosti plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3290/22 dne 26. 4. 2023 a na něj navazující judikatury, např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3096/23 ze dne 13. 3. 2024 (odlišně od dřívějších usnesení sp. zn. II. ÚS 276/15 ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1109/20 ze dne 25. 6. 2020 nebo sp. zn. I. ÚS 249/21 ze dne 22. 3. 2021). Zároveň se z dosavadní judikatury podává, že pro věcný přezkum je nerozhodné, zda byl evropský zatýkací rozkaz již realizován, či nikoliv (srov. usnesení ze dne 15. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1911/24). Stěžovatel se tedy může dovolávat svých práv u Ústavního soudu, jelikož nemá jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavně právní argumentaci. Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu se podává, že stěžovatel vytýká městskému soudu zejména laické hodnocení jeho zdravotního stavu, který mu neumožňuje účast na hlavním líčení. Stěžovatel tudíž navrhl dne 16. 2. 2026 svou účast na hlavním líčení formou videokonference, čemuž nebylo vyhověno. Na tuto žádost městský soud nereagoval po dobu tří týdnů. Teprve ve vyjádření předsedkyně senátu ze dne 9. 3. 2026 bylo uvedeno, že soud nemá žádnou garanci, že se stěžovatel dostaví k příslušnému orgánu. Stěžovatel taktéž argumentuje, že se neskrývá ani nevyhýbá trestnímu řízení, jeho adresa v cizině je městskému soudu známa.

17. Lze shrnout, že Ústavní soud nemá proti evropskému zatýkacímu rozkazu, vycházejícímu ze specifik kladených na tento specifický druh rozhodnutí, zásadní výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění nijak nevybočuje z požadavků kladených na něj zákonem a vyplývajících z judikatury Ústavního soudu, jak bude popsáno níže.

18. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že evropský zatýkací rozkaz musí být založen na vnitrostátním vykonatelném rozsudku, zatýkacím rozkazu nebo soudním rozhodnutí se stejným účinkem. V posuzované věci tato podmínka naplněna byla a tímto rozhodnutím je právě příkaz k zatčení ze dne 1. 12. 2025. Odůvodnění evropského zatýkacího rozkazu tedy přímo navazuje obsah příkazu k zatčení. Ostatně nyní napadený evropský zatýkací rozkaz byl vydán právě a výlučně za účelem realizace napadeného příkazu k zatčení. Odůvodnění obou rozhodnutí je tedy prakticky totožné. Stěžovatel argumentuje shodně ve vztahu k příkazu k zatčení a k evropskému zatýkacímu rozkazu, který jej realizuje, a Ústavní soud proto přezkoumal evropský zatýkací rozkaz z hlediska naplnění podmínek k vydání příkazu k zatčení, neboť tento pouze realizuje příkaz k zatčení a tvoří nezbytný vnitrostátní zákonný podklad pro vydání evropského zatýkacího rozkazu. Není-li zákonného podkladu, je nutno považovat evropský zatýkací rozkaz za neplatný (viz nález sp. zn. III. ÚS 213/21). Z tohoto důvodu se Ústavní soud musel zabývat i zákonností příkazu zatčení, přestože je ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí formálně opožděná.

19. Podmínky vydání příkazu k zatčení jsou vymezeny v § 69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Příkaz k zatčení musí obsahovat údaje zajišťující, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, dále stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává. Těmto požadavkům napadený příkaz k zatčení dostál.

20. Závěr o důvodu vazby je třeba uvést přímo v odůvodnění příkazu k zatčení, jak to plyne z § 69 odst. 2 trestního řádu. Důvod vazby útěkové je pak přesně popsán v bodě 3 a násl. příkazu k zatčení (resp. na s. 6 evropského zatýkacího rozkazu), kde předsedkyně senátu popisuje, jak se stěžovatel vyhýbá své účasti na hlavním líčení, když bylo prokázáno, že v předmětné době, kdy se měla hlavní líčení konat, cestoval do zahraničí, a přitom jeho lékařské zprávy konstatovaly, že nemůže sedět. Předsedkyně senátu takto musela hlavní líčení zrušit opakovaně. Z příloh ústavní stížnosti zároveň vyplývá, že jiná možnost zajištění účasti stěžovatele na hlavním líčení není (neboť ho není možné předvést, když se zdržuje v zahraničí). Stejně tak jej nelze podrobit znaleckému zkoumání stran jeho zdravotního stavu. Orgány činné v trestním řízení se pokusily stěžovatele bez úspěchu předvolat k hlavnímu líčení, a to opakovaně. Přitom právě bezúspěšné předvolání k výslechu (zde k hlavnímu líčení) je důležitým argumentem při posuzování přiměřenosti příkazu k zatčení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22 ze dne 31. 5. 2022 (N 66/112 SbNU 94)]. Městský soud v důsledku jednání stěžovatele není schopen vést hlavní líčení.

21. Městský soud vychází z popisu skutku obsaženého v obžalobě, kdy je stěžovatel ohrožen trestní sazbou 5 až 10 let odnětí svobody, kdy státní zástupkyně navrhuje uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve výši 10 let. Důvod vazby útěkové je tedy dán kumulativně skutečnostmi, kdy stěžovatel se vyhýbá hlavnímu líčení pobytem ať už na území České republiky, nebo i v zahraničí v Portugalsku. Zároveň ani jeho obhájkyně nebylo schopna soudu doložit jeho aktuální místo pobytu. Dále je reálně ohrožen vysokým trestem. Stěžovatele zároveň není možno efektivně předvolat k hlavnímu líčení, když tento se opakovaně ze zdravotních důvodů omlouvá, přičemž je však důkazně podloženo, že aktivně cestuje z České republiky do Portugalska, a naopak, ale hlavního líčení se, dle svých tvrzení, zúčastnit nemůže.

22. Evropský zatýkací rozkaz, stejně tak jako příkaz k zatčení, obsahuje i podrobný popis skutku, pro nějž je stěžovatel jako obviněný, resp. nyní obžalovaný stíhán, jakož i označení trestného činu, z něhož je obžalován.

23. K námitce stěžovatele stran laického hodnocení jeho zdravotního stavu ze strany městského soudu Ústavní soud podotýká, že o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud. Lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Tvrdí-li obžalovaný, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat. Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem zpochybněna možnost jeho účasti na hlavním líčení, sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na hlavním líčení nesvědčí. Je na soudu, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitací, pracovní aktivity, pracovní cesty apod.) sám posoudil odůvodněnost omluvy. Podklad pro závěr soudu, že obžalovaný není schopen účasti na hlavním líčení, neboť ta by byla vzhledem k povaze jeho nemoci nepřiměřenou zátěží vzhledem k následkům či rizikům s tím spojeným, se však musí opírat o informace uvedené v lékařské zprávě. Z uvedeného plyne, že zpochybní-li lékař ve své zprávě způsobilost k účasti na hlavním líčení, není tento lékařský závěr sám o sobě jediným vodítkem pro soud, jak má zdravotní stav obžalovaného ve vztahu k jeho účasti na hlavním líčení posoudit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22 ze dne 31. 5. 2022 (N 66/112 SbNU 94)]. Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci městský soud popsanému požadavku dostál a zdravotní stav stěžovatele hodnotil komplexně, tj. nejenom na základě lékařských zpráv, ale i na podkladě dalšího dokazování.

24. Námitky stěžovatele směřující k postupu městského soudu, který dle stěžovatele řádně nevyřídil jeho žádost o zrušení příkazu k zatčení, resp. žádost o konání videokonference, považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Městský soud se s těmito návrhy stěžovatele vypořádal dostatečně v přípisu ze dne 9. 3. 2026. Forma usnesení pro tyto dílčí úkony není zákonem vyžadována. Podstatný je obsah odůvodnění, který Ústavní soud věcně aprobuje.

25. Za této situace se zjevně nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že vydáním příkazu k zatčení, resp. evropského zatýkacího rozkazu, městský soud porušil jeho ústavně zaručená práva. Výše uvedené okolnosti poskytují dostatečnou oporu pro závěr o naplnění důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu v míře nezbytné pro vydání příkazu k zatčení, při němž se o důvodnosti případné vazby ještě nerozhoduje (neboť k tomu je nezbytné nejprve stěžovatele vyslechnout - čl. 8 odst. 4 Listiny), a je zároveň zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly dostatečné úsilí, aby zajistily jeho účast na hlavním líčení mírnějšími prostředky. Ústavní soud tak považuje napadený evropský zatýkací rozkaz za ústavně konformní a s ohledem na zásadu sebeomezení za dostačující.

26. V části směřující proti příkazu k zatčení považuje Ústavní soud ústavní stížnost za návrh opožděný, který je nutno odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu