Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 63/2011-109 ze dne 2. 2. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 264/2009-41 ze dne 10. 8. 2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11, ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž jí byla na základě řádně podaného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2000 vyměřena daňová ztráta, a ve kterém po zjištění, že daňová ztráta měla být vyšší než ta, která byla vykázána v řádném daňovém přiznání, podala za uvedené zdaňovací období dodatečné daňové přiznání. Správce daně vydal ve věci dodatečného daňového přiznání rozhodnutí o zastavení řízení, proti němuž se stěžovatelka odvolala. Její odvolání však bylo zamítnuto, proto se domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu žalobou podanou u Městského soudu v Praze. I tato žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, stejně tak i následná kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že se oba soudy ve svém rozhodnutí nevypořádaly s její argumentací vztahující se k výkladu § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a k jejímu nároku na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008, což však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Poukazuje též na nesprávný závěr soudů, týkající se ustanovení § 38r zákona o daních z příjmů (zákona č. 586/1992 Sb.), novelizovaného zákonem č. 261/2007 Sb., i jeho vztahu k podílovým fondům, a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou naprosto shodné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1373/12, sp. zn. I. ÚS 1374/12 a sp. zn. II. ÚS 1375/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit ani v nyní projednávané věci.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost stěžovatelky byla posouzena v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Nejvyšší správní soud se v rozsáhlém odůvodnění vypořádal se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti, týkajícími se výkladu a aplikace dotčeného ustanovení § 38r zákona o daních z příjmů, přičemž poukázal na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze a na věcnou působnost § 38r zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, a důvodně konstatoval správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatelka podala za zdaňovací období roku 2000 řádné daňové přiznání, k němuž dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podala až v roce 2008, dospěl k závěru, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené v § 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. S ohledem na shodné námitky, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti i v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat.
Ústavní soud, obdobně jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1373/12, sp. zn. I. ÚS 1374/12 a sp. zn. II. ÚS 1375/12, uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Použitá argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu