Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Javorník, sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 22 Cdo 192/2026-244, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a T. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2025 č. j. 3 C 15/2023-192 určil, že stěžovatelka jako žalobkyně je vlastnicí stavby bez čísla popisného a evidenčního na pozemku p. č. st. X1 v k. ú. J. (výrok I.), zamítl žalobu co do určení věcného břemene užívání pozemku p. č. st. X1, p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, vše v k. ú. J. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2025 č. j. 18 Co 129/2025-224 rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud postupoval při posuzování dovolání formalisticky a její dovolání tak řádně neposoudil. Stěžovatelka je toho názoru, že podané dovolání splňovalo všechny náležitosti: dovolání obsahovalo právní otázku a také předpoklady přípustnosti dovolání byly v této věci jasně a určitě formulovány s ohledem na to, že podobná věc ještě nebyla judikována. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a přístup k soudu, ke kterému došlo, ačkoli splnila všechny zákonné povinnosti. V důsledku uvedeného postupu Nejvyššího soudu došlo rovněž k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, "které jí bylo odepřeno bránit" a to "při kumulaci více porušení v jedné věci vůči ní v širších souvislostech". Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále podrobně popisuje podstatu sporu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem" [viz např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
10. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).
12. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
13. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (přitom je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
14. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v celém dovolání nevymezila konkrétní zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Žádným způsobem ani nevymezila, který z případů přípustnosti považovala v projednávaném případě za splněný. V dovolání pouze uvedla, že "podobná věc ještě nebyla judikována". Dovolání tak podle Nejvyššího soudu představuje pouhou polemiku se závěry krajského soudu.
15. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. V předmětné věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu shledal dovolání stěžovatelky vadným. Z přiloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že i když stěžovatelka v dovolání uvedla, že "podobná věc ještě nebyla judikována", nevymezila v dovolání právní otázku, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí krajského soudu založeno a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž tuto náležitost nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání. Ústavní soud se proto s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti stěžovatelčina dovolání ztotožnil.
17. Protože stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila právní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nemohl se Nejvyšší soud jejím dovoláním zabývat věcně. Stěžovatelka tak nesplnila svoji povinnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, čímž způsobila, že její dovolání muselo být odmítnuto.
18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu