II. ÚS 1488/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") shledán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku.

3. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že dne 15. 12. 2021 v úmyslu se obohatit si sjednal se spolkem X, jehož byl předsedou, pracovní poměr na dobu neurčitou, s nástupem dne 16. 12. 2021, hrubou mzdou ve výši 61 400 Kč, i přesto, že příjmy spolku výši odměny neodpovídaly. Vytvoření pracovního místa a sjednání pracovního poměru mělo být dohodnuto a odsouhlaseno na členské schůzi konané dne 11. 12. 2021, která se fakticky nekonala a zápis z ní byl zfalšován. Na základě takto uzavřeného pracovního poměru, který následně dne 31. 12. 2021 stěžovatel rozvázal, tento podal na ČSSZ dne 23. 12. 2021 přihlášku do registru zaměstnavatelů, oznámení o nástupu do zaměstnání dne 16. 12. 2021 a následně žádost o ošetřovné na nezletilou dceru, a to za období od 16. 12. 2021 do 20. 12. 2021 a dále od 21. 12. 2021 do 29. 12. 2021, přičemž z důvodu podezření na účelové uzavření pracovního poměru mu nebyl příspěvek ve výši 16 814 Kč vyplacen.

4. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.

5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení, jakož i právo na obhajobu, neboť soudy soustavně ignorovaly jeho důkazní návrhy a obecně opomíjely důkazní prostředky ve prospěch stěžovatele.

7. Předně má stěžovatel za to, že podmínky pro uplatnění jeho práva na ošetřovné byly splněny. Závěry o vině stěžovatele za předmětný pokus přečinu se zakládají na nepřímých důkazech, kdy stěžovatelovým výlučným zájmem při uzavření pracovní smlouvy mělo být uplatnění nároku na ošetřovné s tím, že jeho dceři měla být následně nařízena karanténa. Stěžovatel však s tímto nesouhlasí. Skutek dle stěžovatele nebyl dostatečně objasněn a měl být uplatněn princip in dubio pro reo.

8. Stěžovatel uvádí, že svůj záměr uzavřít pracovní smlouvu nejprve konzultoval s úřednicí ČSSZ Š. B., jejíž výslech následně v přípravném řízení i v hlavním líčení (neúspěšně) navrhoval. Výslech této svědkyně byl proveden až v odvolacím řízení před krajským soudem. Stěžovatel se domnívá, že jeho námitka zpochybňující skutkový stav byla důvodná, když svědkyně nakonec vyslechnuta byla, byť z její výpovědi vyplynulo, že si nic nepamatuje. Orgány činné v trestním řízení měly více možností, jak zjistit, zda schůzka a s jakým obsahem proběhla, avšak tak neučinily, např. mohly se dotázat ČSSZ na existenci úředního záznamu, připojit příslušný správní spis atd., avšak nic z toho neučinily.

9. Stěžovatel namítá, že nebyla vyslechnuta dětská lékařka obou jeho dětí, u níž byl stěžovatel s dcerou na zdravotní prohlídce dne 21. 12. 2021. Tímto důkazním návrhem chtěl stěžovatel vyvrátit skutkový závěr o tom, že o dceru sám nepečoval. Stěžovatel se dále domáhal provedení dotazu na základní školy, kterou navštěvují jeho děti, čímž stěžovatel mínil prokázat to, že si jeho děti vyměnily čipy prokazující docházku.

10. Deficity dle stěžovatele vykazuje hodnocení výpovědí svědkyň J. B. (bývalé partnerky stěžovatele a matky jeho dětí) a její dcery T. M. Soudy se měly zabývat psychickou poruchou svědkyně J. B. a prokázaným zneužíváním návykových látek touto svědkyní, což ovlivňuje její věrohodnost. Věrohodnost výpovědi svědkyně J. B. má pak přímý vliv i na věrohodnost výpovědi její dcery T. M. Důkazy v řízení provedené pak poukazují na rozpory ve výpovědích těchto svědkyň. Stěžovatel poukazuje na to, že má obě nezletilé děti prakticky ve své péči. Svědkyně J. B. byla několik měsíců hospitalizována na psychiatrii ve dvou různých zařízeních.

11. Stěžovatel taktéž brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který se v bodě 42 napadeného usnesení odmítl zabývat chybným výpočtem vzniklé škody. Nejvyšší soud konstatoval, že k této námitce nelze přihlédnout, když výpočet není obsahem dovolání. Stěžovateli je tak kladeno k tíži ošetřovné, které v dané výši vůbec nežádal. Výsledná hranice výše škody se dle propočtů stěžovatele pohybuje na samé spodní hranici nepatrné škody, neboť stěžovatel se domnívá, že mu měly být započteny dobrovolné odvody státu, které provedl. Z uvedeného důvodu se stěžovatel domnívá, že měl být aplikován princip ultima ratio.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými závěry soudů, kdy se domáhá jiného hodnocení provedených důkazů (např. svědeckých povědí svědkyň J. B. a T. M.). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry, což však v posuzované věci nenastalo.

15. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů.

16. Ústavní soud konstatuje, že soudy řádně posoudily provedené důkazy a dospěly ke skutkovému závěru, který plně koresponduje s provedeným dokazováním. Na základě provedeného dokazování soudy logicky dospěly k závěru, že stěžovatel v době, kdy uzavřel pracovní smlouvu s asociací, tj. dne 15. 12. 2021, zcela reálně předpokládal, že některé z jeho dětí onemocní, čímž by si mohl zajistit příjem v podobě dávky nemocenského pojištění. O tom, že stěžovatel skutečně mohl dne 15. 12. 2021 předpokládat, že jeho děti onemocní či již nemocné jsou, vypovídá právě skutečnost, že jeho syn byl již několik dnů před tímto datem objednán na test na přítomnost nákazy COVID-19 a počínaje dnem 15. 12. 2021 byl v izolaci. Přítomnost nákazy u jeho syna se tak stěžovateli musela jevit jako vysoce pravděpodobná již dne 15. 12. 2021, kdy z jeho strany došlo k uzavření pracovní smlouvy s asociací. Stěžovatel neuzavřel pracovní smlouvu s asociací nikoliv proto, že měl v úmyslu pro ni skutečně vykonávat sjednanou práci, nýbrž proto, že předpokládal, že jsou jeho děti nemocné či v brzké době onemocní nákazou COVID-19 a, bude-li mít uzavřený pracovní poměr, bude moci čerpat dávky nemocenského pojištění (tzv. krizové ošetřovné). To znamená, že stěžovatel nevyvinul žádnou snahu vykonávat sjednanou práci ani v době následující po ukončení nemoci dítěte a s tím související péče. Nadto si v postavení zaměstnavatele sjednal mzdu, kterou by asociace s ohledem na absenci dostatečných finančních prostředků nemohla vyplatit, avšak právě výše sjednané mzdy za rozhodné období byla určující pro výpočet ošetřovného. Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, bez vnitřních rozporů a jsou prosta svévole. Ústavní soud dále neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Napadená rozhodnutí jsou tedy plně přezkoumatelná a v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Jde-li o neprovedení některých důkazních návrhů stěžovatele, krajský soud se rozsahem provedeného dokazování zabýval v bodech 5. a násl. napadeného usnesení a dospěl k závěru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Další důkazní návrhy stěžovatele jsou zjevně nadbytečné a dokazování by nesloužilo k většímu objasnění věci, pouze by vedlo k prodloužení řízení. Svědkyni Š. B. pak vyslechl ve veřejném zasedání sám krajský soud, čímž dokazování doplnil. Soudy tedy postupovaly v tomto ohledu řádně a v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Ohledně výpočtu výše škody Ústavní soud uvádí, že soudy řádně odůvodnily, jak dospěly k závěru o její výši. Skutečnost, že stěžovatel vypočetl škodu jiným způsobem, jakkoliv nezakládá důvodnost jeho námitky. Nejvyšší soud tuto námitku vypořádává v bodě 42 napadeného usnesení, když odkazuje na bod 8 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom zjevné, že stěžovatel ve svém dovolání neuvedl, v čem přesně mělo pochybení spočívat, a tudíž se námitkou blíže nezabýval. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že dovolací námitka musí být přesně odůvodněna a odkaz na řádný opravný prostředek, resp. na argumentaci v něm uvedenou není akceptován. Tento postup Ústavní soud aprobuje, Nejvyšší soud není povinen dopátrávat či dotvářet argumentaci za stěžovatele, tím spíše při povinném zastoupení advokátem v dovolacím řízení.

19. Konečně důvodná není ani námitka týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kterou stěžovatel navazuje právě na svůj odlišný způsob výpočtu škody. Touto otázkou se zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud a Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje. Stěžovatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Stěžovatel svým jednáním směřoval ke svému obohacení, a to tím, že ČSSZ uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ji měly ovlivnit při vyplacení ošetřovného, čímž by této poškozené způsobil škodu ve výši 16 814 Kč, tedy škodu nikoli nepatrnou, pokud by k vyplacení částky došlo. Uvedený pokus přečinu se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod předmětnou skutkovou podstatu ve stadiu pokusu. Soudy pak zdůvodnily, proč ve věci neshledávají žádné výjimečné skutečnosti, které by vylučovaly možnost uplatnit trestní represi proti stěžovateli, když jeho jednání je vážné, neomluvitelné a společensky škodlivé, přičemž konkrétní míru společenské škodlivosti jeho jednání nepovažovaly za nikterak hraniční. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje a aprobuje ji.

20. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. V posuzované věci je napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala jako členka senátu JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.

2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedkyni I. senátu dne 16. června 2026 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke jmenované soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném stěžovatelem v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2026 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 1488/26.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu