Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti P. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 187/2018-73, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 3. 5. 2018 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018 č. j. 30 Cdo 187/2018-73, kterým bylo zastaveno dovolací řízení ve věci návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017 č. j. 69 Co 139/2017-48. Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2017 č. j. 42 C 83/2017-43, kterým soud rozhodl o odmítnutí návrhu žalobce (stěžovatele) na náhradu škody, zadostiučinění a vzniklou zdravotní a psychickou újmu ve výši 511 000 Kč, dále o zamítnutí návrhu žalobce (stěžovatele) na ustanovení zástupce z řad advokátů a o náhradě nákladů řízení.
Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda tato obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jsou tak splněny předpoklady pro její meritorní posouzení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ta zákonné náležitosti nesplňuje, zejména není sepsána advokátem a nebyla k ní připojena kvalifikovaná plná moc osvědčující zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Uvedená podmínka je přitom stěžovateli známa, neboť byl o povinnosti zastoupení advokátem opakovaně poučen v mnoha řízeních, která byla v minulosti zahájena na jeho návrh (srov. např. usnesení ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3759/15, usnesení ze dne 11. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 292/16, usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 293/16 nebo usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1778/16; uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu nevyzýval. Stěžovatel si totiž musí být vědom zákonem stanovených náležitostí podání včetně povinnosti být zastoupen advokátem, neboť o nich byl v minulosti Ústavním soudem opakovaně poučen, jak je uvedeno shora. Současně byl stěžovatel v předchozích řízeních včetně řízení specifikovaných výše opakovaně poučen o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Ústavní soud přitom ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůraznil, že není nezbytně nutnou podmínkou, aby se totožnému stěžovateli dostávalo v každém individuálním řízení poučení o povinném zastoupení advokátem, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovateli zprostředkovat zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového, z hlediska obsahu však stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
S ohledem na vady ústavní stížnosti a ustálené hodnocení nedostatku zastoupení stěžovatele se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodl soudcem zpravodajem o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2018
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj