II. ÚS 1771/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku okresního soudu označeného v záhlaví. Vedlejší účastnice požadovala zaplacení 9 909,90 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování pravidelných ročních školení v oblasti BOZP, PO a HACCP. Smlouva byla sjednaná na dobu určitou - 12 měsíců, s tím, že se automaticky prodlužuje na dalších 12 měsíců, pokud některá ze stran v posledních 14 dnech před uplynutím sjednané doby písemně neoznámí její ukončení. Stěžovatelka odmítla smluvní pokutu zaplatit a tvrdila, že smlouvy vypověděla podáním ze dne 1. 9. 2021, opětovně 15. 3. 2024 a naposledy 24. 7. 2024.

2. Okresní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Uzavřel, že stěžovatelka smlouvu na období září 2024 - srpen 2025 řádně nevypověděla. Výpověď měla doručit ve 14denním časovém rámci od 17. až 30. srpna 2024, nikoli již 24. července 2024. Ujednání ve smlouvě o takovém způsobu výpovědi není neplatné. Smlouva byla přehledná, sepsaná na jedné listině a je relativně stručná. Ujednání o výpovědi smlouvy bylo napsané čitelně stejně velkým písmem jako zbytek smlouvy, bylo srozumitelné a vztahuje se shodně na obě smluvní strany. Nepoužijí se na ni §§ 1799 a 1800 občanského zákoníku o skrytých, nečitelných, nesrozumitelných či odkazovaných doložkách v adhezně uzavřených smlouvách. Jelikož stěžovatelka podle smlouvy řádně neposkytovala součinnost, vznikla jí podle dalšího ustanovení smlouvy povinnost zaplatit smluvní pokutu.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud porušil její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Smluvní ustanovení, které ve formulářové smlouvě vyžadovalo její vypovězení každý rok jen v termínu od 15. až 30. srpna (pozn. Ústavního soudu: správně má být od 17. srpna) je šikanující ujednání. Stěžovatelka musela podstupovat zcela nepřiměřené úsilí, aby mohla smlouvu platně ukončit. Jde o pravidlo, které pouze ztížilo pozici jedné smluvní strany a zhoršilo její postavení. Navíc, pokud stěžovatelka doručila výpověď vedlejší účastnici už 24. července, pak podmínky smlouvy naplnila, protože výpověď byla doručená i 15. srpna.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 91/20 ze dne 21. 4. 2020, bod 6).

7. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004).

8. Vedle toho v tzv. bagatelních věcech Ústavní soud zastává názor, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. V případech bagatelních sporů je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10 ze dne 3. 8. 2011 nebo usnesení, sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011).

9. V posuzovaném řízení se jedná o částku 9.909,90 Kč, tedy o částku zcela zjevně bagatelní. Ústavní soud přitom neshledal žádné, natož naprosto extrémní pochybení napadeného rozhodnutí, které by ve smyslu předcházejícího bodu vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Naopak okresní soud se ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkou neplatnosti, resp. neúčinnosti ujednání o době výpovědi ze všech relevantních aspektů smlouvy uzavřené adhézním způsobem (bod 5 napadeného rozsudku).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu