Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2026, č. j. 13 Co 66/2026-1336, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 4. 2026, č. j. 7 C 50/2017-1326, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a J. Ž., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť odkladem vykonatelnosti nebude zasaženo do žádného důležitého veřejného zájmu a nárok státu nezanikne ani se nestane obtížněji vymahatelným, když se pouze odsouvá jeho případná úhrada. Naopak újma hrozící stěžovateli je kvalitativně závažnější. Uhrazením nákladů soudního řízení by stěžovatel zmařil smysl ústavního přezkumu, čímž by došlo k faktickému odepření spravedlnosti.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 7 C 50/2017-1122, Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") vypořádal zaniklé společné jmění manželů, tj. stěžovatele a vedlejší účastnice (výroky I. a II.); dále stěžovateli jako žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.) a dále rozhodl o povinnosti účastníků řízení zaplatit České republice - okresnímu soudu - náhradu nákladů řízení, a to každý 50 % (výroky IV. a V.). Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, jež bylo odmítnuto z důvodu jeho procesní pasivity usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 12. 2024, č. j. 13 Co 233/2024-1146.
4. Okresní soud usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 7 C 50/2017-1279, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 18. 2. 2026, č. j. 13 Co 8/2026-1320, určil výši náhrady nákladů řízení státu, jejíž úhrada byla stěžovateli uložena výrokem IV. rozsudku okresního soudu ze dne 29. 8. 2024, č. j. 7 C 50/2017-1122. Stěžovateli tak bylo uloženo uhradit částku ve výši 155 121,80 Kč.
5. Dne 19. 12. 2025 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na osvobození od soudních poplatků. O této žádosti rozhodl okresní soud nyní napadeným usnesením tak, že ji odmítl. Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že není schopen předmětnou částku uhradit. Okresní soud předně uvedl, že již v průběhu rozhodování o náhradě nákladů řízení státu zkoumá majetkové poměry účastníků z úřední povinnosti, avšak u stěžovatele nedospěl k závěru, že by byly splněny podmínky osvobození. Stěžovatel byl v rozhodné době vlastníkem několika nemovitostí, byl společníkem obchodní společnosti, kdy stěžovatelův podíl byl oceněn znaleckým posudkem na částku ve výši 22 382 000 Kč. Nadto stěžovatel podal svou žádost opožděně, neboť ji podal až poté, co bylo již pravomocně shora uvedeným rozsudkem okresního soudu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
6. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu odvoláním. Krajský soud nyní napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků se zamítá. Krajský soud opět zdůraznil, že stěžovatel svůj návrh podal opožděně, tj. v době, kdy již bylo v meritu věci pravomocně rozhodnuto. Krajský soud uzavřel, že v případě stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť předložil k prokázání svých majetkových poměrů důkazy, kterými se soudy nezabývaly (např. prohlášení o svých majetkových poměrech či výpisy z bankovního účtu za rok 2025). Těmito důkazy se soudy nikterak nezabývaly ani neodůvodnily, proč se jimi nezabývaly.
8. Soudy rezignovaly na individuální posouzení věci automatickým odkazem na své předchozí rozhodnutí. Stěžovatel předložil shora vyjmenované důkazy, které tedy nebyly součástí spisu a skutkový stav se změnil. Stěžovatel tak namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Změnila-li se důkazní situace předložením nových důkazů, byly soudy povinny znovu majetkové poměry stěžovatele posoudit.
9. Stěžovatel dále namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh jako podaný opožděně, když § 238 o. s. ř. žádnou lhůtu pro podání návrhu nestanoví. Tím měly soudy porušit zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o tom, že bezúspěšně uplatňuje právo, což vedlo k zamítnutí jeho odvolání.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.
11. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný. Usnesení okresního soudu bylo napadeným usnesením krajského soudu změněno, a tedy právně již neexistuje a jako takové nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně a obecně je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (podobně jako u rozhodnutí v tzv. bagatelních sporech) zdrženlivý [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), body 11 a 34]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 (body 19 a násl.), ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) či ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821) a usnesení ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1078/24, ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24 a ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1332/23].
14. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, jestliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (srov. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 133/24, bod 18 či v obecné rovině též nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 680/24, bod 20) či nález ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 3062/25).
15. V posuzované věci soudy vycházely z § 148 odst. 1 o. s. ř. za současného použití § 138 odst. 1 o. s. ř. Z uvedených zákonných ustanovení se podává, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
16. Ústavní soud považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné. Stěžovatel předně namítá existenci opomenutých důkazů, které měly zcela změnit skutkový stav ve věci, kdy u stěžovatele mělo dojít ke zhoršení jeho majetkových poměrů. Stěžovatel své důkazy vyjmenoval a předložil jako přílohy ústavní stížnosti. Ústavní soud je s nimi seznámen a uzavírá, že stěžovatelova tvrzená neschopnost zaplatit náklady řízení státu by měla plynout z rozhodnutí soudů v meritu věci, tj. z rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, kdy stěžovatel je, stručně řečeno, zavázán vyplatit vedlejší účastnici a nahradit jí náklady řízení. Tyto skutečnosti ovšem nic nemění na skutkovém stavu věci tak, jak byl zjištěn soudy při posuzování merita věci. Majetkové poměry stěžovatele byly zjištěny spolehlivě, neboť bez toho by ani nebylo možné o meritu věci rozhodnout. Z napadeného usnesení okresního soudu vyplynulo, že stěžovatel je vlastníkem několika nemovitostí (které nebyly předmětem vypořádání společného jmění manželů) a obchodního podílu v hodnotě několika milionů Kč (ačkoliv byl obchodní podíl předmětem vypořádání společného jmění manželů, i přesto po "vyplacení" vedlejší účastnice má stěžovatelův stávající obchodní podíl hodnotu přesahující 10 000 000 Kč). Majetkové poměry stěžovatele tedy prima facie neodůvodňují osvobození od soudních poplatků.
17. Jde-li o námitku zpochybňující opožděnost jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků, ani s tímto se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatel podal návrh v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o meritu věci, přičemž jedním z výroků pravomocného rozsudku byla i povinnost obou účastníků hradit rovným dílem náhradu nákladů řízení státu (výrok IV. a V. rozsudku okresního soudu), a proto již nebylo možno řádnými opravnými prostředky uvedené rozhodnutí zvrátit. Ústavní soud takto považuje argumentaci soudů ve vztahu k opožděnosti návrhu stěžovatele za logickou, a nikoliv jakkoliv svévolnou či rozpornou s principy spravedlnosti, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu shora citovaná pro konstatování porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že primárně není povolán k interpretaci běžných zákonů. K tomu jsou povolány právě obecné soudy.
18. Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí za řádně a srozumitelně odůvodněná, prostá svévole a souladná s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Jde-li o stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval. Tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti usnesení okresního soudu pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jejímu projednání v této části není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu