Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro neodstraněné vady3× citováno

Spisová značka

II. ÚS 1921/15

Téma · generováno AIPovinné advokátní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 23. 7. 2015Zpravodaj: Zemánek JiříTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2015:2.US.1921.15.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - NS SOUD - KS Hradec Králové SOUD - OS JičínNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 29. 6. 2015

Shrnutí · generováno AI

Ústavní stížnost byla podána bez advokáta, ač stěžovatelka byla v dřívějších obdobných řízeních opakovaně poučena o nutnosti advokátního zastoupení. Ústavní soud proto nepovažoval další výzvu k odstranění vady za účelnou a stížnost odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Opakovaně poučenému stěžovateli nemusí Ústavní soud v každém dalším individuálním řízení znovu poskytovat poučení o povinném zastoupení advokátem podle § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb. Neodstranění této vady proto může vést k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 písm. a) téhož zákona, aniž by byl znovu vyzýván podle § 41 písm. b).

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatelky vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích.
    Zobrazit v textu
  • Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
    Zobrazit v textu
  • Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, č. j. 26 Cdo 980/2015-302, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2013, č. j. 21 Co 737/2012-215, a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 6. 2012, č. j. 12 Nc 5730/2008-168, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2015 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí.

Ačkoliv byla navrhovatelka již mnohokrát Ústavním soudem poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatelka podala od roku 2010 k Ústavnímu soudu celou řadu podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučena (kupř. v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3437/13, sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. I. ÚS 3557/13, sp. zn. I. ÚS 1665/14, sp. zn. III. ÚS 2036/14, z posledních pak např. sp. zn. II. ÚS 1664/15). Za zmíněnou dobu byla tedy stěžovatelka opakovaně a dostatečně informována o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatelky vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. července 2015

Jiří Zemánek soudce zpravodaj

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací