Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele Ing. P. Ch., advokátem nezastoupeného, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2008, č. j. 30 Cdo 1745/2008-234, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 1 Co 267/2006-224, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 37 C 36/2001-191, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2008 brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů vydaných v rámci řízení, v němž se domáhal ochrany osobnosti. Navrhuje, aby byla nálezem zrušena, neboť se cítí dotčen ve svých základních právech zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05 a další). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje; toho si je ostatně, jak sám uvádí v přípisu doručeném spolu s ústavní stížností, stěžovatel vědom. K tomu budiž doplněno, že Ústavní soud ustálenou judikaturou nepřipustil přiměřené použití § 30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory [§ 18 odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 655/05, sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. III. ÚS 6/2006, sp. zn. III.ÚS 38/06, sp. zn. III. ÚS 59/06, III.ÚS 201/06 nebo III. ÚS 895/06) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj