Usnesení ze dne 15. 10. 2013
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Mgr. N. L., a MUDr. M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 13 C 141/2008-44 ze dne 6. 1. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 189/2009-72 ze dne 21. 5. 2009, takto:
Výrok
I. Po zemřelém stěžovateli MUDr. V. K. se v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2060/09 pokračuje s dědičkami Mgr. N. L. a MUDr. M. S.. II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele MUDr. V. K., směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci České lékařské komoře částku 2 110 Kč s úroky z prodlení, z titulu dlužného členského příspěvku. Ústavní stížnost byla podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojena s návrhem na zrušení § 9 odst. 2 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. Dne 24. 10. 2012 byl Ústavní soud informován o tom, že stěžovatel zemřel. 2. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ztratil způsobilost být účastníkem řízení a dědické řízení nebylo ukončeno, usnesením ze dne 12. 3. 2013 Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil. Přípisem ze dne 15. 8. 2013 oznámil Ústavnímu soudu soudní komisař JUDr. J. K., že dědictví po zůstaviteli bylo projednáno, přičemž jako dědičky po stěžovateli nastupují jeho pozůstalé dcery. Ty přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2013 prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřily vůli v řízení pokračovat. Ústavní soud tudíž rozhodl podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku I. 3. Původní stěžovatel měl za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva svobodně se sdružovat v odborových organizacích dle čl. 27 Listiny. Vzhledem k tomu, že Česká lékařská komora v relevantní době nepůsobila jako nezávislé profesní sdružení, nýbrž vykonávala odborové a politické aktivity, byl vynucováním platby členského příspěvku fakticky nucen podílet se na aktivitách tohoto sdružení. Dále dle něho v řízení došlo k porušení čl. 36 Listiny, neboť ve věci nebyla dána pravomoc soudu dle § 7 občanského soudního řádu.
4. Ústavní soud je předem nucen konstatovat, že v řízení s právními nástupci nemůže posuzovat porušení těch základních práv a svobod, jež na ně z povahy věci přejít nemohly. Takovými právy jsou i práva zaručená čl. 20 či čl. 27 Listiny. Pokračování v řízení s právními nástupci totiž přichází do úvahy jenom tam, kde ústavně zaručená práva a svobody nejsou vázána na osobu stěžovatele, typicky u práva vlastnického, resp. práva na ochranu majetku. Toto omezení plyne ze skutečnosti, že základní práva "mají charakter přirozených osobních práv, která smrtí oprávněného subjektu zanikají s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně stanoví, že přecházejí na další subjekty" [usnesení sp. zn. III. ÚS 66/97 ze dne 4. 4. 1997 (U 8/7 SbNU 357)]. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí přezkoumal pouze z hlediska porušení vlastnického práva stěžovatelek, resp. s ním souvisejícího práva na spravedlivý proces. Dospěl přitom k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud ve svojí rozhodovací praxi opakovaně odmítá jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, mezi něž s ohledem na výši žalované částky patří i projednávaná věc, a to z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11). V posuzované věci by tak důvodem zásahu Ústavního soudu mohlo být pouze extrémní vybočení obecného soudu ze standardů spravedlivého procesu, které však Ústavní soud neshledal, a to ani ve vztahu ke stěžovatelkami namítanému posouzení pravomoci soudu. 6. Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že k otázce povinného členství v České lékařské komoře se vyjádřil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 (N 171/51 SbNU 93; 6/2009 Sb.), přičemž jej shledal ústavně konformním. Jmenovitě konstatoval, že není v kolizi s čl. 20 odst. 1, resp. čl. 27 odst. 1 a 2 Listiny (viz bod 112 nálezu). Tyto závěry lze vztáhnout i na související povinnost hradit členské příspěvky. 7. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, pročež mu nezbylo než jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení napadeného ustanovení odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti. 8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v důsledku zániku funkce soudkyně Dagmar Lastovecké uplynutím jejího funkčního období dnem 29. srpna 2013, došlo v souladu s platným Rozvrhem práce Ústavního soudu č. Org. 69/13 (dostupný na www.usoud.cz) ke změně složení rozhodujícího II. senátu. Soudkyni Dagmar Lastoveckou nahradil v souladu s § 1 rozvrhu práce zastupující soudce Jaroslav Fenyk.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 12. 3. 2013
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o procesním nástupnictví a přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 13 C 141/2008-44 ze dne 6. 1. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 189/2009-72 ze dne 21. 5. 2009, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a České lékařské komory, se sídlem v [adresa] IČO: [IČO], jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele MUDr. V. K., proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Dne 24. 10. 2012 oznámil zástupce stěžovatele soudu, že stěžovatel zemřel. Protože stěžovatel po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřel a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu, § 7 odst. 2 občanského zákoníku), zabýval se Ústavní soud otázkou, zda může v řízení pokračovat s jeho právním nástupcem, či zda má s ohledem k povaze věci řízení zastavit.
Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které jde, jsou vázána na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, a tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li stěžovatel v jeho průběhu. Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení pokračovat ihned, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecnými soudy, a dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejedná o práva, jež by podle hmotného práva byla vázána na osobu stěžovatele, skutková podstata věci není podmíněna existencí určitého účastníka, smrtí účastníka nedochází k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, a nejde ani o případ, kdy by bylo zřejmé, že účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit určitou peněžní částku, což je rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele. Z povahy věci plyne, že se nejedná o práva účastníka řízení, která by nepřecházela na jeho právní nástupce, a proto z tohoto důvodu není nutné řízení zastavit. Ze zprávy JUDr. J. K., soudního komisaře, ze dne 15. 11. 2012 a 7. 3. 2013, pověřeného projednáním dědictví po zemřelém stěžovateli, kterou si Ústavní soud vyžádal, se podává, že jako dědicové podle zůstavitelovy závěti nastupují jediné zákonné dědičky v I. dědické skupině pozůstalé dcery. K výzvě soudu dcery zemřelého stěžovatele, Mgr. N. L. a MUDr. M. S., prostřednictvím vyjádření původního právního zástupce sdělily, že se zatím nerozhodly, zda hodlají v řízení pokračovat či nikoli. V řízení před obecnými soudy již existuje pravomocné rozhodnutí a teprve v důsledku zrušujícího nálezu by nastal takový stav, kdy by dědicové mohli svými úkony v řízení ovlivňovat jeho výsledek; zájem na účastenství osob (procesním nástupnictví) určených usnesením o dědictví je proto nepominutelný. Vzhledem k uvedeným okolnostem Ústavní soud podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu