Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2015 sp. zn. 12 To 28/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 4 To 108/2015, jímž bylo rozhodnuto podle § 30 odst. l zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že předsedkyně senátu JUDr. Naděžda Hájková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného Ing. M. V. vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na svém názoru, že citovaná předsedkyně senátu je podjatá, má za to, že Vrchní soud v Praze se jeho stížností dostatečně nezabýval, a v návaznosti na to je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
3. Ústavní stížnost není přípustná.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
6. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jím před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí, které ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé, včetně řízení dovolacího, když námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je ostatně i přímo předpokládána jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, II. ÚS 1451/15, III. ÚS 665/15).
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
JUDr. Radovan Suchánek v. r. soudce zpravodaj