II. ÚS 2930/14

Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhý stěžovatel se domáhá také zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, usnesením sp. zn. 4 To 69/2013-16361 ze dne 14. 4. 2014 rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že v rozhodnutí uvedení soudci tohoto soudu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 trestního řádu. Tímto usnesením soud rozhodoval o námitce vznesené stěžovateli. Důvod k této námitce stěžovatelé spatřovali v tom, že daní soudci v jejich věci již rozhodovali o stížnostech proti rozhodnutím o vazbě, pročež už na věc mají vytvořený názor, který by je mohl ovlivnit při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí o vině a trestu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci potvrdil. Stěžovatelé proto podali ústavní stížnosti, v nichž se zabývají otázkou nezávislosti a nestrannosti soudce, přičemž jsou toho názoru, že soudce, který v jakékoli fázi řízení rozhodoval o vazbě obžalovaného, nemůže již v jeho věci rozhodovat o vině a trestu. První stěžovatel proto navrhuje i zrušení ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, neboť se domnívá, že dané ustanovení neumožňuje soudce v takovém případě vyloučit, což vede k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Za protiústavní citované ustanovení považuje také druhý stěžovatel, byť jeho zrušení nenavrhuje.

Ústavní soud se stížnostmi nejdříve zabýval z hlediska procesních podmínek jejich přípustnosti a došel k závěru, že ústavní stížnosti jsou nepřípustné. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu pak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž navíc případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, který měl být vyloučen. Budou-li však mít stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jim nepříznivé - bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic jim nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojili v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá a jež jsou stěžovatelům k dispozici. V nyní projednávané věci mají stěžovatelé k dispozici dovolání, v němž případně mohou námitku, podle níž o odvolání proti rozhodnutí o vině a trestu rozhodovali vyloučení soudci, uplatnit, k čemuž jim slouží i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 520/2009 ze dne 26. 8. 2009). Pouze pokud by neuspěli ani v dovolacím řízení, připadal by do úvahy přezkum v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti jsou proto podány předčasně, resp. směřují proti rozhodnutím, která nejsou způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tento výklad odpovídá i dosavadní judikatuře Ústavního soudu v otázce přezkumu rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3315/12 ze dne 28. 1. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2169/12 ze dne 15. 10. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1071/12 ze dne 30. 5. 2012 či usnesení sp. zn. III. ÚS 842/10 ze dne 31. 3. 2010; ve vztahu k přípravnému řízení viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06 ze dne 18. 4. 2006). Zásada minimalizace zásahů soudu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavním soudem obdobným způsobem dodržována i při přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rámci civilního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3582/11 ze dne 3. 9. 2012). Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné odmítl.

První stěžovatel své podání nadepsal také jako "návrh na zrušení ustanovení § 35 odst. 2 trestního řádu". V odůvodnění ústavní stížnosti však brojí pouze proti ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, což odpovídá i jeho argumentaci před Nejvyšším soudem a problematice, kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesení řešil. Na druhou stranu, byť stěžovatel konstatuje jeho protiústavnost, návrh na zrušení § 30 odst. 2 trestního řádu (ani žádného jiného ustanovení) v odůvodnění ani v petitu ústavní stížnosti nevznáší. Jak nicméně plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i případný návrh na zrušení právního předpisu. Stěžovatelův návrh by tak musel být odmítnut, ať by se jednalo o jakékoli ustanovení trestního řádu. Aniž by proto Ústavní soud např. stěžovatele vyzýval k upřesnění návrhu, posoudil jej jako návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, neboť usoudil, že se stěžovatel na úvodní straně svého podání dopustil pouhého překlepu. Na výsledek řízení to však z výše uvedených důvodů nemá žádný vliv. Obdobně Ústavní soud postupoval v případě druhého stěžovatele, který sice v odůvodnění ústavní stížnosti konstatoval, že ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu považuje za protiústavní, jeho zrušení nicméně v petitu ani v jiné části své stížnosti nenavrhl. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud ani tohoto stěžovatele nevyzýval k upřesnění návrhu, neboť ani případné rozšíření o návrh na zrušení § 30 odst. 2 trestního řádu by výsledek řízení nemohlo ovlivnit. Ostatně s návrhem na zrušení citovaného ustanovení se Ústavní soud v rámci tohoto řízení přesto vypořádal, neboť jej podal první stěžovatel (k tomu viz výše).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2014

Milada Tomková, v. r. soudkyně zpravodajka

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2014 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2930/14 se stěžovatel R1. V. domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v jeho trestní věci. Tento stěžovatel dále navrhl zrušení ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2014 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2992/14 se stěžovatel R2. V. domáhal zrušení téhož rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež jeho vydání předcházelo.

Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.

Shora zmíněné ústavní stížnosti spolu skutkově souvisejí, neboť jsou jimi napadena rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v tomtéž trestním řízení (včetně identického rozhodnutí Nejvyššího soudu), v němž vystupovali oba stěžovatelé jako obžalovaní. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení proto Ústavní soud spojil tyto věci ke společnému řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu