II. ÚS 2309/18

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušena usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851, jímž bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno z důvodu zániku jeho trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 54/2016-9864, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení nalézacího soudu.

3. Argumentace stěžovatele spočívá, stručně řečeno, v tom, že Nejvyšší soud při vydání svého napadeného rozhodnutí nijak nezohlednil vyjádření stěžovatele k dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem, ačkoliv v době svého rozhodování měl Nejvyšší soud toto stěžovatelovo vyjádření k dispozici. 4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. 6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].

7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].

8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.

9. Stěžovatelova trestní věc se tak po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vrací zpět do řízení před nalézacím soudem, v němž může stěžovatel svou argumentaci opětovně vznést a žádat, aby se s ní nalézací soud vypořádal. Neučiní-li tak nalézací soud ke stěžovatelově spokojenosti, má tento možnost domoci se nápravy v opravných řízeních až po opětovné posouzení věci Nejvyšším soudem.

10. Stěžovatel k tomu ve své ústavní stížnosti uvádí, že právním názorem Nejvyššího soudu, který byl formulován bez toho, aby tento soud vzal na vědomí stěžovatelem uplatňovanou argumentaci a věcně se s ní tedy vypořádal, jsou nyní stížnostní soud i nalézací soud vázány. K tomu Ústavní soud poukazuje na své závěry uvedené výše sub 6. až 8., že povinností poskytnout ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jsou vázány i všechny obecné soudy. S námitkou, že některé z těchto práv či svobod stěžovatele bylo postupem Nejvyššího soudu porušeno, se tak budou muset vypořádat i nalézací či stížnostní soud a shledají-li ji jako opodstatněnou, mohou, budou-li pro to dány důvody i věcně, což Ústavní soud nijak nepředjímá, tímto závěrem odůvodnit i rozhodnutí odchylné od závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

11. Pokud se přesto budou nalézací a stížnostní soud cítit vázány právním názorem Nejvyššího soudu, i pak zůstane stěžovateli stále otevřena možnost domáhat se nápravy před Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, a umožnit mu tak svou údajnou předchozí vadu napravit, čímž není zbaven možnosti domáhat se poté ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod cestou ústavní stížnosti.

12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2018

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu