Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů L. V., obchodní společnosti A, obchodní společnosti B, obchodní společnosti C, a obchodní společnosti D, zastoupených Mgr. Janem Konířem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. června 2026 č. j. 1 KZN 205/2024-94 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 30. ledna 2026 č. j. KRPA-150115-235/TČ-2024-000091-BU, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, případně dalších trestných činů podle zvláštní části trestního zákoníku, jichž se měli dopustit jako členové organizované skupiny podezřelí T. H., M. S., P. J., A. J., obchodní společnost E, J. Š., M. Š., J. R., I. F. a I. S. tím, že využili skutečnosti, že první stěžovatel L. V. (coby poškozený) se v důsledku výkonu trestu odnětí svobody nacházel v bezbranném postavení a byl plně odkázán na správu svého majetku prováděnou tehdy nejbližšími osobami, kterým důvěřoval, kdy tito podezřelí se měli domluvit a společně postupovat v odcizování a přivlastňování si jeho majetku způsobem popsaným v předmětném usnesení.
3. Stížnost proti usnesení policejního orgánu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že ve věci nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry či jiného trestného činu. 4. Z napadených rozhodnutí se podává, že byť v usnesení státního zástupce městského státního zastupitelství je v záhlaví uveden coby poškozený toliko první stěžovatel L. V., z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že vytýkanou trestnou činností měly být dotčeny i další stěžovatelky, tj. obchodní společnosti A, B, C, D.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popisují dosavadní průběh trestního řízení a opětovně detailně specifikují trestnou činnost, které se podezřelí podle jejich přesvědčení měli dopustit v době, kdy první stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nebyl schopen vykonávat dohled nad správou svého majetku. Nesouhlasí se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení naložily s jejich důkazními návrhy. Jsou toho mínění, že orgány činné v trestním řízení ponechaly bez náležitého objasnění skutečnosti, na jejichž zjištění závisela možnost učinit spolehlivý závěr o povaze, rozsahu a trestněprávním významu prověřovaného jednání. Přesto takový závěr učinily a věc definitivně odložily. Podle stěžovatelů je tak ve věci dán zásadní rozpor mezi mírou neobjasněnosti rozhodných skutkových okolností a závěrem orgánů činných v trestním řízení, že další prověřování není zapotřebí.
Přípustnost ústavní stížnosti
6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
7. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, v případech, kdy je ústavní stížností napadáno rozhodnutí dozorového státního zástupce o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu za účinný prostředek nápravy považován podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení ze dne 17. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2480/23, usnesení ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2700/24, usnesení ze dne 13. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2915/23, usnesení ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2843/21 aj.). Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti.
8. Ústavní soud pro úplnost dodává, že usnesením pléna ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 (č. 101/2026 Sb.) sjednotil judikaturu tím způsobem, že nadále nebude podnět k výkonu dohledu považován za účinný opravný prostředek proti rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. To však není případ nyní posuzované věci, kde je napadáno usnesení o odložení věci, na které zmíněné usnesení pléna Ústavního soudu nedopadá.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že dne 3. 7. 2026 podali podnět k přezkoumání věci v rámci dohledové činnosti nadřízenému státnímu zastupitelství (tj. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze), o kterém dosud nebylo rozhodnuto (Ústavnímu soudu nebylo ze strany stěžovatelů předloženo žádné vyrozumění ani vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze coby dohledového orgánu). Stěžovatelé tak neprokázali, že by před podáním ústavní stížnosti využili shora uvedeného procesního prostředku.
10. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, a to ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku by z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2003/20].
11. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost stěžovatelů nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj