Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele O. C., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 10. 2023 č. j. 1 KZV 130/2023-674 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení ze dne 30. 6. 2023 ČTS: KRPA-220773/TČ-2023-000097-ŠMID, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jeho osoby a dalších spoluobviněných, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli a dalším osobám. Stěžovatel byl obviněn ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Skutkově se měl stěžovatel jako obsluha výrobní linky na cigarety ve výrobní hale podílet na nelegální výrobě cigaret. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
3. Stěžovatel se domnívá, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání nevyhovuje zákonným požadavkům na takové rozhodnutí. Tvrdí, že z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se o důvodnosti svého údajného trestněprávního jednání nedozvídá vůbec ničeho a odůvodnění jeho jednání, ze kterého by byly seznatelné esenciální náležitosti (subjekt, objekt, subjektivní stránka a objektivní stránka), zcela absentuje.
4. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
5. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
6. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jeho práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.]. Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatel tedy měl možnost přezkumu postupu Městského státního zastupitelství v Praze v rámci instančního dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutích nevyužil.
7. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj