Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele H. D. T., zastoupeného JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 8 - Libeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. "29 A 76/2025-9" (správně 29 A 76/2025-28) ze dne 5. března 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem [adresa] 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení; tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 1, 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel se žalobou z 1. září 2025 domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka v řízení o žádosti stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 29 A 76/2025-7 ze dne 2. října 2025 žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, protože stěžovatel před podáním žaloby sice vyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti stanovené správním řádem (§ 80 odst. 3 správního řádu), avšak doposud nikoli bezvýsledně. Žalobu totiž podal před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené nadřízeným správním orgánem.
3. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu rozsudkem č. j. 21 Azs 223/2025-23 ze dne 29. ledna 2026 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že krajský soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu žalobu odmítl, aniž by vyčkal uplynutí lhůty stanovené nadřízeným správním orgánem v opatření proti nečinnosti (60 dnů od doručení opatření). Samotnou otázku nečinnosti ani přiměřenost stanovené lhůty Nejvyšší správní soud meritorně neřešil. V řízení před Nejvyšším správním soudem vyšlo najevo, že dne 12. listopadu 2025 vedlejší účastník o žádosti stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty rozhodl.
4. Stěžovatel pak podáním z 8. února 2026 z tohoto důvodu vzal žalobu zpět. Krajský soud na to reagoval vydáním v záhlaví uvedeného usnesení, jehož výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nákladový výrok odůvodnil odkazem na § 60 odst. 3 větu první soudního řádu správního. Podmínky věty druhé, jejichž splnění by zakládalo stěžovatelovo právo na náhradu nákladů řízení, neshledal. Nedovodil, že by ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku pozdějšího chování vedlejšího účastníka mající přímou souvislost s podanou žalobou. Doručení rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty nepovažoval za uspokojení ve smyslu § 62 soudního řádu správního.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel jak kasační stížnost, tak ústavní stížnost.
6. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1218/26 ze dne 14. května 2026 ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovateli neupírá možnost podat ústavní stížnost, jakmile bude řízení před správními soudy definitivně skončeno, takovou ústavní stížnost pak neodmítne jako opožděnou, a to i kdyby stěžovatel znovu napadl primárně nákladový výrok.
7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl usnesením č. j. 21 Azs 47/2026-31 ze dne 29. června 2026 jako nepřípustnou podle § 104 odst. 2 soudního řádu správního, jelikož směřovala jen proti výroku o nákladech řízení.
8. Stěžovatel v opakovaně podané ústavní stížnosti směřuje svou argumentaci také pouze na rozhodnutí o nákladech řízení. Výslovně ale napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí jako celek a chce ho zrušit jako celek. K výroku I o zastavení řízení uvádí toliko to, že vzal žalobu zpět, a tedy výrok o zastavení řízení je v zásadě správný, nicméně výrok o náhradě nákladů úzce souvisí s (nákladovým) výrokem.
9. K nákladovému výroku uvádí, že náklady řízení přesahují 32 500 Kč, že je studentem, náklady řízení hradil z vlastních prostředků. Žalobu podal 1. září 2025, před uplynutím lhůty stanovené opatřením proti nečinnosti (lhůta podle stěžovatele uplynula 27. října 2025). Dne 19. listopadu 2025 mu bylo doručeno rozhodnutí vedlejšího účastníka o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, čímž byl naplněn smysl a účel žaloby, proto vzal žalobu zpět. Stěžovateli není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že vedlejší účastník učinil úkon v návaznosti na opatření proti nečinnosti stanovené nadřízeným správním orgánem (tedy nikoli v důsledku stěžovatelem podané žaloby). Tvrdí, že žaloba byla podána důvodně, když vedlejší účastník byl v době podání žaloby nečinný a stěžovatel využil všech prostředků, které mu zákon přiznává. Vzhledem k tomu, že nadřízený správní orgán určil v opatření nepřiměřeně dlouhou (šedesátidenní) lhůtu, nebylo možné po stěžovateli vyžadovat, aby vyčkával s podáním žaloby až do jejího uplynutí. Soud se měl podle stěžovatele otázkou přiměřenosti lhůty stanovené opatřením proti nečinnosti zabývat. Stěžovatel poukazuje na řadu řízení vedených správními soudy (především městským soudem), v nichž soudy řízení zastavily, a žalobcům, kteří také nevyčkávali uplynutí nepřiměřené lhůty 60 dní, přiznaly náhradu nákladů řízení.
10. Ústavní stížnost proti nákladovému výroku II napadeného usnesení je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem, proti výroku I jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou [sám stěžovatel důvody pro tento závěr zmiňuje - viz citace výše, i pokud by stěžovatel oprávněn byl, tak vzhledem k tomu, že - jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - kasační stížnost proti výroku I ani nesměřoval, šlo by pak o návrh nepřípustný pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)]. S ohledem na předchozí poučení Ústavního soudu o opětovné možnosti podat ústavní stížnost po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti (resp. po skončení řízení před správními soudy), nelze nyní podanou ústavní stížnost považovat za návrh podaný po lhůtě, i když bylo napadené usnesení doručeno stěžovateli již 11. března 2026. Vzhledem k okolnostem je počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti nutné odvodit až od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu z 29. června 2026, tj. od 1. července 2026. Ústavní stížnost stěžovatel podal 1. září 2026, tedy včas v zákonné dvouměsíční lhůtě.
11. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel brojí proti způsobu, jakým krajský soud aplikoval § 60 odst. 3 soudního řádu správního.
12. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci nezjistil.
13. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, stěžovatel požadoval náhradu nákladů řízení ve výši cca 32 500 Kč (z toho 7 000 Kč na soudní poplatek), tedy v tzv. bagatelní výši odvozené od hranice 50 000 Kč pro objektivní přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud v posuzované věci žádné mimořádné okolnosti neshledal. Není jím ani status studenta, hranice bagatelnosti je v tomto směru stanovena objektivně. Věc ani významně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Samotný spor o správnost postupu soudu při určení náhrady nákladů řízení sám o sobě tyto významné okolnosti či přesah vlastních zájmů představovat nemůže. To, že nejde o systémový problém, plyne i z argumentace stěžovatele.
14. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou (případně nepřípustný) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c), případně písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
15. Ústavní soud současně ale rozhodně nepopírá, že argumentace stěžovatele dává v rovině podústavního práva smysl.
16. Ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního zní: Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení, ledaže se navrhovatel tohoto práva v zájmu uspokojení vzdal.
17. Argumentace krajského soudu přes § 60 odst. 3 větu první soudního řádu správního v posuzované věci pomíjí, že vedlejší účastník v šedesátidenní lhůtě stanovené nadřízeným orgánem rozhodnutí nevydal, čímž byl odstraněn nedostatek podmínky řízení spočívající v bezvýsledném uplatňování práva. Stěžovatel tak sice podal žalobu předčasně (s nedostatkem podmínky řízení), ale v průběhu řízení se žaloba stala včasnou (vedlejší účastník byl nečinný i po lhůtě stanovené nadřízeným orgánem) a soud tak o ní mohl vést řízení a mohl jí (do konce nečinnosti) vyhovět. Věcně o žalobě nerozhodoval právě proto, že vedlejší účastník nakonec přestal být nečinný a vydal rozhodnutí. Na chování vedlejšího účastníka stěžovatel reagoval zpětvzetím žaloby.
18. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na nedávné usnesení sp. zn. IV. ÚS 722/26 ze dne 29. dubna 2026. Tam aproboval jako ústavně souladný závěr soudů o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci v podobné věci (týkající se také žaloby na ochranu proti nečinnosti původně podané před uplynutím lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí). Za pozornost z podhledu podústavního práva stojí to, že správní soud tam neaplikoval § 60 odst. 3 větu první soudního řádu správního, ale nepřiznání náhrady odůvodnil přes § 60 odst. 7, který zní: Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Použití § 60 odst. 7 (nepřiznání náhrady) přitom ze své podstaty přichází do úvahy jen tehdy, vznikne-li navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jinak řečeno aplikuje se jen ve spojení s § 60 odst. 3 větou druhou soudního řádu soudního, jejíž aplikace se dožaduje stěžovatel. Ve spojení s § 60 odst. 3 větou první, kterou aplikoval krajský soud v posuzované věci, nemá § 60 odst. 7 uplatnění (nevznikne-li právo na náhradu nákladů řízení, není prostor pro to náhradu nákladů nepřiznat). Jinak řečeno, ve věci sp. zn. IV. ÚS 722/26 správní soud dovodil, že žalobci právo na náhradu nákladů řízení vzniklo, jen ji stěžovateli z důvodů, které vysvětlil a které Ústavní soud nevyhodnotil v konkrétní věci jako neústavní, nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. září 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu