II. ÚS 262/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Vedlejší účastníci podali proti městu X žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy. Tuto újmu měli utrpět při nuceném vystěhování z bytového domu ve vlastnictví stěžovatele, při němž měli jednat pod tlakem, v tísni a pod hrozbou výhrůžek. Újma na cti jim měla být způsobena také výroky tehdejšího starosty města X J. Č. reprodukovanými v médiích.

2. Krajský soud v Ostravě ve svém v pořadí již čtvrtém rozhodnutí [předchozí byla vždy zrušena Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud")] konstatoval, že město X porušilo práva na ochranu osobnosti vedlejších účastníků řízení. Dopustilo se protiprávního jednání, jímž porušilo jejich právo na lidskou důstojnost, na ochranu soukromí a rodinného života a svobodu volby místa pobytu. Přiznal jim nárok na omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích, ale v nižší výši, než vedlejší účastnici v žalobě požadovali.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak vedlejší účastníci, tak město X. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí shledal obě odvolání částečně důvodnými. Upravil formu omluvy, kdy místo zveřejnění v médiích považoval za přiměřenou omluvu osobním dopisem, a změnil výši náhrady újmy přiznanou některým vedlejším účastníkům.

4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejších účastníků rozsudek vrchního soudu zčásti změnil, a to tak, že u některých vedlejších účastníků přiznal vyšší náhradu újmy oproti rozhodnutí vrchního soudu, zčásti jejich dovolání zamítl a ve zbytku je odmítl. Nejvyšší soud také zrušil výroky rozhodnutí krajského a vrchního soudu k náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, napadenými rozsudky vrchního soudu a Nejvyššího soudu mu byla "odepřena spravedlnost" a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Vrchní soud podle něj zcela přehlédl, že veřejný ochránce práv, který se k věci vyjádřil, zjevně překročil své pravomoci. Nejvyšší soud měl pochybit tím, že se nezabýval částí dovolání, v níž stěžovatel proti použití zprávy veřejného ochránce práv brojil. Také měl opomenout vypořádat námitku stěžovatele, že postup vrchního soudu zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva stěžovatele na samosprávu.

6. Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Vrchní soud měl nesprávně vyhodnotit, že za výroky starosty města odpovídalo město samotné. Stěžovatel namítá i to, že vrchní soud nerespektoval § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

7. Dne 4. 3. 2024 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti. V něm stěžovatel namítl porušení svých procesních práv, především práva na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy svou vlastní aktivitou při specifikaci skutkových tvrzení nepřípustně nahrazovaly pasivitu vedlejších účastníků. Skutková zjištění soudů proto vůbec neodpovídají vlastním tvrzením žalobců a navíc jsou vnitřně rozporná.

8. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tento návrh Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 21. 2. 2024.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Obdobně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 261/24 ze dne 10. 4. 2024, týkající se ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, však Ústavní stížnost zjistil, že je ústavní stížnost zčásti nepřípustná.

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 tamtéž).

11. Jak plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jak Ústavní soud ověřil i ve spise krajského soudu, stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání. Nevyužil tedy všechny procesní prostředky obrany, které měl k dispozici. Nejvyšší soud tak rozhodoval pouze o dovolání vedlejších účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá nesprávnost závěrů Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutí o jeho dovolání (např. opomenutí části jeho argumentace). Tyto námitky se však zjevně vztahují k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5292/2015 ze dne 18. 5. 2016, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti v pořadí třetímu rozsudku vrchního soudu (proti tomuto usnesení podal stěžovatel později ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 2640/16 ze dne 23. 5. 2017). Toto dřívější dovolání stěžovatele nemůže změnit závěr, že stěžovatel nevyčerpal v předchozím řízení všechny prostředky ochrany. Proto je jeho ústavní stížnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu (respektive i jemu předcházejícím rozhodnutím) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

12. Nepřípustná je ústavní stížnost též v části, v níž Nejvyšší soud zrušil některé výroky rozsudků vrchního a krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V souladu se zásadou subsidiarity může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany práv. Ústavní soud proto opakovaně pro nepřípustnost odmítl ústavní stížnosti podané za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Stěžovatel může svoje práva hájit v probíhajícím řízení před krajským soudem, případně v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09).

13. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti zbývajícím částem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Zjednodušeně jde o ty výroky rozsudku Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodováno o výši náhrady újmy náležející vedlejším účastníkům. V této části však je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.

14. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, respektive i v jejím pozdějším doplnění, se totiž vztahuje k otázkám posouzeným už v napadeném rozsudku vrchního soudu, proti němuž stěžovatel nebrojil před Nejvyšším soudem. Jednoduše řečeno, stěžovatel obsáhle napadá, že byl shledán odpovědným za nemajetkovou újmu (k tomu směřuje např. námitka proti zohlednění závěrů stanoviska veřejného ochránce práv, přičitatelnosti jednání starosty městu, nesprávnému závěru o protiprávnosti postupu města) a že byla porušena jeho procesní práva v předchozím řízení (nevypořádání námitek v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu, porušení rovnosti účastníků řízení). Zpochybňuje tedy především základ nároku vedlejších účastníků na náhradu újmy. Avšak vzhledem k tomu, že nepodal dovolání, nemůže nyní tyto námitky uplatnit v ústavní stížnosti.

15. Naopak k rozsudku Nejvyššího soudu v části, k níž ústavní stížnost přípustná je, stěžovatel žádnou relevantní argumentaci nevznáší. Lze říci, že se míjí s tím, co bylo obsahem této části rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zvýšení náhrad újmy, které provedl Nejvyšší soud, považuje za zcela neúměrné údajnému protiprávnímu zásahu, a označil rozsudek Nejvyššího soudu za odepření spravedlnosti (denegatio justiciae), to však nedoprovodil žádnou podrobnější ústavněprávní argumentací vysvětlující, proč z hlediska ústavního pořádku neobstojí závěry Nejvyššího soudu k výši náhrady újmy náležející jednotlivým vedlejším účastníkům. Ústavní soud proto na takto obecnou námitku podobně obecně konstatuje, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je v této části srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn a není zatížen žádným ústavněprávně relevantním excesem.

16. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná též proti částem rozsudku Nejvyššího soudu, kterými byla částečně odmítnuta dovolání vedlejších účastníků, neboť jimi nedošlo k žádné změně v právech a povinnostech stěžovatele oproti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž se stěžovatel procesně nebránil.

17. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2024

Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Město Vsetín se jako stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a odepření spravedlnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

2. Napadenými rozhodnutími byla stěžovateli uložena povinnost omluvit se a poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích vedlejším účastníkům za to, že svým protiprávním postupem porušil jejich osobnostní práva, a to v souvislosti s jejich nuceným vystěhováním z bytového domu ve vlastnictví města Vsetín a dále také s výroky tehdejšího starosty města J. Č., které pronesl ve vztahu k této události.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel k návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí uvedl, že by se nepříčilo žádnému významnému veřejnému zájmu. Naopak výkon napadených rozhodnutí by mohl vyústit v situaci, kdy jemu vznikne nepoměrně větší újma, než by mohla vzniknout vedlejším účastníkům. K tomu rozvedl, že v případě úspěchu ústavní stížnosti by museli vedlejší účastníci již vyplacenou náhradu újmy stěžovateli vrátit zpět. Stěžovatel má obavu, že dostatečnými prostředky však už nebudou disponovat, a stěžovatel se vrácení bude muset domáhat soudní cestou. To podle něj představuje zbytečnou zátěž soudů i neopodstatněný výdaj z veřejných prostředků, s nimiž stěžovatel hospodaří. Ze stěžovatelovy "mnohaleté zkušenosti" má dle jeho slov plynout, že "vydání exekučních titulů u osob romské národnosti (...) nevede k dobrovolnému splnění tímto exekučním titulem uložené povinnosti dluhy uhradit". Tvrdí, že výkon rozhodnutí trvá i desítky let a často končí neúspěšně. Nyní vyplacené částky by tedy podle stěžovatele byly jen velmi obtížně vymahatelné zpět, což by poškodilo veřejné finance. Ostatně vedlejší účastníci 1) a 2) měli vůči stěžovateli dluhy, které ? ač byly vymáhány ? nebyly uhrazeny.

4. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, (1) jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a (2) jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je odklad vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně. Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek, a Ústavní soud ji vykládá restriktivně (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022).

5. Aniž by Ústavní soud předjímal závěry svého rozhodnutí o ústavní stížnosti, dospěl po posouzení obsahu návrhu k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozsudků. I kdyby odložení vykonatelnosti nebránil žádný důležitý veřejný zájem a první podmínka by byla splněna, jak stěžovatel tvrdí, stěžovatel svými tvrzeními nevymezil žádnou závažnou újmu, která mu hrozí. Proto aniž by bylo třeba vyzývat k vyjádření vedlejší účastníky řízení, zjišťovat, jaká újma by jim v případě odložení vykonatelnosti hrozila, a poměřovat ji s újmou hrozící stěžovateli, Ústavní soud nepovažuje za splněnou druhou podmínku pro vyhovění návrhu.

6. Stěžovatel spatřuje jemu hrozící újmu v tom, že mu vedlejší účastníci v případě úspěchu ústavní stížnosti (kdyby došlo ke zrušení právního titulu pro její vyplacení) nevrátí již vyplacenou náhradu újmy. Pro takový případ však existují standardní procesní mechanismy, které může stěžovatel k řešení této (doposud hypotetické) situace využít. To, že by šlo o zásah do veřejných prostředků, nijak nezvyšuje závažnost takové situace. Veřejným prostředkům nelze z ústavněprávního hlediska přiznat bez dalšího vyšší úroveň ochrany, než která náleží prostředkům soukromým. Nelze proto konstatovat, že stěžovateli disponujícímu veřejnými prostředky hrozí automaticky nepoměrně větší újma, než případná újma v podobě odepření již vyplacené náhrady újmy, přiznané pravomocným soudním rozhodnutím. Takto pojímaná újma nemůže sama o sobě odůvodnit mimořádné odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

7. Ústavní soud navíc považuje za nepřijatelnou skutečnost, že stěžovatelova argumentace spojuje "vysokou pravděpodobnost" toho, že by vedlejší účastníci již vyplacené částky nevrátili, s příslušností k určitému etniku. Argumentace, kterou stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, je paušalizující, stigmatizující a předsudečná a jako taková je neslučitelná s ústavním principem rovnosti v důstojnosti a právech (čl. 1 a také čl. 3 odst. 1 Listiny). Argumentace na ochranu zájmů stěžovatele, která sama porušuje ústavou chráněná práva jiných osob, nemůže před Ústavním soudem uspět. Za obzvlášť paradoxní ? a jen stěží pochopitelné ? přitom Ústavní soud považuje, že stěžovatel a jeho právní zástupce pokládali takové odůvodnění návrhu za právně přesvědčivé, když předmětem napadených rozhodnutí je, mimo jiné, stěžovatelova odpovědnost za újmu způsobenou předsudečnými výroky statutárního zástupce města. Její uplatnění je o to víc alarmující, že ji použil stěžovatel jako subjekt, který nesmí ani při obraně svých práv na poli soukromého práva ztrácet ze zřetele své veřejnoprávní postavení v rámci systému veřejné moci, a tím i svou povinnost ctít ústavní pořádek. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani skutečnost, že vedlejší účastníci 1) a 2) měli vůči stěžovateli dluh, nemůže na těchto závěrech nic změnit.

8. Stěžovatel tedy neunesl své břemeno tvrzení stran hrozby nepoměrně větší újmy, než která hrozí vedlejším účastníkům. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario tak, že návrh zamítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2024

Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu