Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, Praha 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2007 č.j. 23 Co 300/2007-33, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím změnil Městský soud v Praze, jako odvolací soud ve výroku o nákladech řízení stěžovatele (exekutora) rozhodnutí soudu I. stupně tak, že povinný je povinen uhradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6.280,-Kč. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, ačkoliv konstatoval, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce úhrady nákladů v případě exekucí zastavených pro nemajetnost povinných. K tomu uvedl, že ústavní stížnost podává pro vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků, aby byla splněna podmínka přijetí jeho stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel proti předmětnému rozhodnutí uvedl námitky obdobné jako i v případech svých předchozích ústavních stížností. Namítl, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor, což je podle jeho názoru nepřípustné. Dále stěžovatel uplatňuje další obsáhlé námitky, a to zejména proti některým bodům stanovisku pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06, které založilo stávající rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že projednávanou problematikou se zabýval v již skončených řízeních týkajících se stěžovatele, vedených například pod sp. zn. I. ÚS 78/07, II. ÚS 758/07, IV. ÚS 1179/07, či III. ÚS 1407/07, IV. ÚS 2803/07 či IV. ÚS 3280/07, přičemž argumentace stěžovatele byla shodná jako v projednávané věci, a to při současné shodě závěrů obecných soudů v jednotlivých řízeních.
Za dané situace nezbývá Ústavnímu soudu než opakovaně odkázat na komplexní úpravu problematiky ve stanovisku ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (viz www.judikatura.cz), s níž je stěžovatel, jak sám uvedl, seznámen.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým předseda senátu