Usnesení ze dne 29. 6. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H. M. a V. V., obou zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2021 č. j. 21 Cdo 265/2021-250 a č. j. 21 Cdo 1453/2021-260 a rozsudkům Krajského soudu v Praze 13. 10. 2020 č. j. 23 Co 159/2020-125 a ze dne 16. 2. 2021 č. j. 23 Co 163/2020-234, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 28 Listiny. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 2697/21, I. ÚS 2700/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí obou stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. II. 2697/21.
2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a připojených rozhodnutí, stěžovatelé v rozhodné době pracovali jako řidiči autobusu městské hromadné dopravy a autobusů meziměstských linek, přičemž délka těchto spojů nepřesahovala 50 km. Stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Berouně žaloby na zaplacení částky ve výši 31 128 Kč (stěžovatelka Malá), resp. ve výši 10 409,37 Kč (stěžovatel Vaníček), jako náhradu nevyplacené mzdy za dobu čekání řidiče autobusu mezi spoji za dobu od března do prosince 2016. Okresní soud v Berouně oběma žalobám vyhověl a uložil zaměstnavateli zaplatit stěžovatelům požadované částky, včetně příslušenství a náhradu nákladů.
3. Krajský soud v Praze doplnil dokazování o výslechy svědků a následně rozhodl o zamítnutí žaloby a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelé věděli, že pracují v rozdělené směně (viz § 81 odst. 1 zákoníku práce), s časem v době čekání mezi spoji mohli volně nakládat a byli seznámeni s Dodatkem č. 1 Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2013 - 2016 (dále jen "Dodatek č. 1"). Následná dovolání Nejvyšší soud odmítl z důvodu uplatnění jiného odvolacího důvodu, než jaký připouští § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Stěžovatelé namítají nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se vědomosti stěžovatelů o tom, že pracují v rozdělené směně. Dále namítají neseznámení stěžovatelů s Dodatkem č. 1, kterým zaměstnavatel stanovil odměnu za dobu čekání ve výši 50 Kč za hodinu. Stěžovatelé považují dobu čekání mezi spoji za výkon práce, za kterou jim náleží tarifní mzda. Tím, že stěžovatelům byla vyplácena pouze částka ve výši 50 Kč, porušil zaměstnavatel jejich právo na spravedlivou odměnu za práci.
5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V nyní projednávané věci byly vedeny spory o částky ve výši 31 128 Kč, resp. 10 409,37 Kč, tedy o částky bagatelní. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny z práva na soudní a jinou právní ochranu plyne jen garance určitého postupu či procesu (cesty), nikoliv garance výsledku, který by se jevil tomu kterému účastníkovi jako vhodný či spravedlivý.
8. Uvedená východiska je třeba vztáhnout i na projednávanou věc, kdy předmětem řízení u civilních soudů byly spory o bagatelní částky, jejichž klíčovou otázkou bylo prokázání rozdělení pracovní doby téže směny stěžovatelů na více částí (viz § 81 odst. 1 zákoníku práce) a seznámení stěžovatelů s Dodatkem č. 1.
9. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které soudům umožňovalo na základě zjištěného skutkového stavu vyvodit odpovídající právní závěry. Ze skutečnosti, že odvolací soud, v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř., prvostupňové rozhodnutí změnil, nelze dovozovat porušení ústavnosti. Závěry odvolacího soudu, podpořené svědeckými výpověďmi, a sice že stěžovatelé byli prokazatelně seznámeni s tím, že pracují v rozdělených směnách, a také jejich seznámení se zněním Dodatku č. 1, Ústavnímu soudu přehodnocovat nepřísluší.
10. Stěžovateli odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 6 Ads 4/2017-28 a také ze dne 21. 3. 2019 č. j. 7 Ads 47/2018-58, se týkaly modelově podobných kauz, nicméně jejich závěry nejsou pro nyní posuzovanou věc použitelné, neboť Nejvyšší správní soud zde řešil správní delikt spočívající v překročení maximální délky směny 13 hodin, nikoli to, jakým způsobem zaměstnavatelé jednotlivé části směny odměňovali.
11. Ústavní soud dále ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláními stěžovatelů řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Zejména uvedl, že stěžovatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu, provádějí své vlastní hodnocení důkazů a jejím prostřednictvím zpochybňují zjištěný skutkový stav věci a také vytýkají dovolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, což nejsou námitky zakládající přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
12. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
13. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětluje jejich promítnutí do výrokových částí rozsudků.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 25. 1. 2022
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře ve věcech ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2697/21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 265/2021-250 ze dne 26. 7. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 159/2020-215 ze dne 13. 10. 2020, a ústavní stížnosti V. V., zastoupeného stejnou advokátkou, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2700/21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1453/2021-260 ze dne 26. 7. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 163/2020-234 ze dne 16. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a korporace ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s. r. o., se sídlem v [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2697/21 a I. ÚS 2700/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2697/21.
Odůvodnění
1. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
2. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti tyto požadavky splňují. Oba stěžovatelé žalobou před obecnými soudy uplatnili tentýž pracovněprávní nárok (dlužná mzda řidičů autobusové dopravy za tzv. čekací doby) proti společnému zaměstnavateli (vedlejší účastnici). Další účastníci řízení jsou rovněž totožní, neboť napadená rozhodnutí vydaly stejné soudy. Plénum Ústavního soudu proto považuje za hospodárné uvedené věci spojit ke společnému projednání. 3. Řízení o obou ústavních stížnostech se v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 2697/21. Pro spojené řízení zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu o ustavení senátů ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 62/21 a s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, jímž je soudce Ludvík David.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu