Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodních společností 1) WIS Energo Moravský Žižkov s. r. o, sídlem [adresa] Praha 6 - Dejvice, 2) WIS Energo Kladno a. s., sídlem [adresa] Praha 6 - Bubeneč, obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem sídlem [adresa] Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4231/2016-127, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky provozují fotovoltaické elektrárny. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka 1) domáhala zaplacení částky 13 037 288 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka 2) částky 6 508 508 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené jim porušením práva Evropské unie nesprávným úředním postupem České republiky - Ministerstva financí. Podle stěžovatelek zavedením solárního odvodu Česká republika porušila závazek řádně implementovat směrnice 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES do českého právního řádu a stržením solárního odvodu jim vznikla škoda ve výši žalobou uplatněných částek. Obvodní soud žalobu na zaplacení výše uvedených částek s příslušenstvím, jakož i návrh stěžovatelek na přerušení řízení a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelek rozsudek obvodního soudu potvrdil a návrh na přerušení řízení a položení předběžných otázek SDEU zamítl. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelky dovolání, které bylo v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítnuto v rozsahu, v jakém byl napaden rozsudek obvodního soudu a městského soudu ve věci samé a ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto. K návrhu stěžovatelek na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU Nejvyšší soud v napadeném rozsudku uvedl, že otázky stěžovatelek č. 1, 2 a 4 jsou zjevné z ustálené judikatury Soudního dvora (tzv. acte éclairé; rozsudek ze dne 15. 7. 1964 ve věci 6/64 Costa) nebo byla jejich odpověď jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (tzv. acte clair; rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT). Nejvyšší soud otázku č. 3 neshledal pro posouzení dovolání významnou, protože nebyla učiněna stěžovatelkami předmětem dovolacího řízení. Dovolacímu soudu tak nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit. V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že dovolací soud nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnil, čímž porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky shrnuly skutkový stav, uvedly svoji argumentaci k návrhu na položení předběžných otázek uplatněnou již v řízení před obecnými civilními soudy všech stupňů. Opakovaně tvrdí, že dovolací soud své rozhodnutí předběžné otázky nepředložit SDEU dostatečně neodůvodnil a polemizují s tvrzeními dovolacího soudu obsaženými v jeho napadeném rozhodnutí, které se týkají posouzení jednotlivých navržených předběžných otázek č. 1 až 4, zejména z toho pohledu, zda jde o tzv. acte claire resp. acte éclairé.
II. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III. Ústavní soud konstatuje, že obdobnými ústavními stížnostmi - směřujícími proti obdobným soudním rozhodnutím (ve svém odůvodnění se odkazují na závěry obsažené v rozsudku napadeném nyní posuzovanou ústavní stížností) a sepsanými stejným advokátem - se již zabýval v řízeních o ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3055/18 a sp. zn. III. ÚS 3427/18, které byly odmítnuty usneseními ze dne 29. 1. 2019 a 23. 4. 2019. Věci se týkaly obdobné problematiky a téměř totožné ústavněprávní argumentace. Jelikož II. senát Ústavního soudu neshledal důvody, aby se od závěrů již vyslovených v citovaných usneseních III. a IV. senátu zásadně odchýlil, postačí na tyto závěry odkázat a znovu stručněji zopakovat jejich podstatné body (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že dovolací soud svá rozhodnutí o nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnil, čímž porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. K porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dojde v případě nepoložení předběžné otázky SDEU pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, nebo je-li spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17, standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy posledního stupně klade unijní právo. Zatímco unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na SDEU vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost (srov. koncept acte clair, jak plyne z rozsudku ve věci CILFIT, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4468/2008 ze dne 25. 7. 2002), Ústavní soud respektuje uvážení obecných soudů při výkladu unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že dovolací soud svůj závěr, že nebylo nutno postupovat podle čl. 267 SFEU, a tudíž nebyl jakýkoliv důvod předkládat předběžnou otázku SDEU, ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3055/18 a ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3427/18).
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu