II. ÚS 2983/09

Odůvodnění

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 4 C 360/2005-181, určil, že Česká republika je vlastníkem a žalobce (Pozemkový fond ČR) správcem pozemkových parcel blíže specifikovaných ve výroku I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalované (stěžovatelce) vznikl nárok na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). K uspokojení nároku uzavřela žalovaná s žalobcem smlouvu o převodu předmětných pozemků, v tzv. zvláštním režimu, na základě postupu dříve schváleného usnesením prezidia Pozemkového fondu ČR. Při převodu pozemků však účastníci nedodrželi postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů (dále jen "zák. č. 95/1999 Sb."), jelikož převodu pozemků nepředcházelo oznámení Pozemkového fondu ČR o zahájení prodeje pozemků, oznámení nebylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu obce, v jejímž území se pozemky nacházejí, ani zveřejněno v celostátním tisku (§ 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb.). Smlouva o převodu pozemků tím byla uzavřena v rozporu se zákonem, což ji činí neplatnou [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. května 2009, č. j. 15 Co 154/2009-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že smyslem zákona bylo shromáždit nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o půdě, případně požadavky jiných osob a upravit postup Pozemkového fondu ČR při jejich vyřizování. Předpokladem k tomu je právě oznámení o zahájení prodeje pozemků a jeho zveřejnění způsobem uvedeným v § 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb. Porušení zákonem stanoveného postupu má zde za následek absolutní neplatnost právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, č. j. 28 Cdo 3362/2009-242, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v uvedené věci žádnou otázku zásadního právního významu. Poukázal přitom na svoje předchozí rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293), v němž dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu ČR (jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu), ale toliko právní úprava provedená obecně závazným předpisem. Za nesprávný označil názor, že od 1. ledna 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech), nebyl postup Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradních pozemků právně regulován. Již v té době platil zák. č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených. Nedodržení postupu při převodu náhradních pozemků stanovených tímto zákonem má i zde za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jako právní nástupce oprávněné osoby měla nárok na převod náhradního pozemku a postup Pozemkového fondu ČR, kterým tento převod napadenou smlouvou uskutečnil, nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem. Vyslovila přesvědčení, že na danou věc nebylo možno aplikovat zák. č. 95/1999 Sb., ale bylo nutno postupovat výhradně podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, jak byly uplatněným postupem jiné osoby kráceny na svých právech, případně stěžovatelka proti nim zvýhodněna, neboť o pozemky nikdo jiný zájem neprojevil. Dále tvrdí, že § 7 zák. č. 95/1999 Sb. se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Konečně zdůrazňuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích neakceptovaly stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavní soud předesílá, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Argumentace stěžovatelky je obsahově obdobná jako argumentace uplatněná v předchozí ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2877/09, jež byla odmítnuta usnesením ze dne 15. prosince 2009. Ústavní soud proto nevidí žádný důvod, proč by se měl od svého rozhodnutí ve shora citované věci v tomto případě odchýlit, a proto na ně ve stručnosti odkazuje. Ústavní soud se v minulosti posuzovanou problematikou zabýval, přičemž vyšel z argumentace uplatněné v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, když konstatoval, že: "Zákon č. 95/1999 Sb. začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, jak vyplývá z jeho ustanovení § 1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§ 7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005)." K takto upravenému postupu oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku patřila i v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. zakotvená povinnost Pozemkového fondu ČR oznámit zahájení jeho prodeje a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Pokud takto Pozemkový fond ČR při uzavírání smlouvy o převodu se stěžovatelkou nepostupoval, porušil tak citované ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. a způsobil absolutní neplatnost posuzované smlouvy. Pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Nebyl shledán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, podloženými provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, obě soudní rozhodnutí byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje, pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu