II. ÚS 3549/25

Odůvodnění

Vymezení věci a shrnutí relevantních skutkových a procesních souvislostí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

2. Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3549/25 ze dne 16. 12. 2025 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do rozhodnutí o ústavní stížnosti.

3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu plyne, že proti vedlejšímu účastníkovi b) ("povinný") je soudním exekutorem vedena exekuce pod sp. zn. 067 EX 24046/17 k vymožení peněžité pohledávky ve výši 779 400 Kč s příslušenstvím ve prospěch vedlejší účastnice a) ("oprávněná"). Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Trutnově ("okresní soud") č. j. 28 Nc 3988/2005-32 ze dne 7. 12. 2005.

4. V rámci exekuce byly mimo jiné exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. R. P. č. j. 59 EX 2/06-9 ze dne 13. 2. 2006 postiženy nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X pro obec N. a katastrální území N. (dále jen "dražené nemovitosti") ve vlastnictví stěžovatelky coby (bývalé) manželky povinného.

5. Usnesením č. j. 067 EX 24046/17-61 ze dne 12. 3. 2018 vydal soudní exekutor dražební vyhlášku k prodeji dražených nemovitostí. Dražební jednání původně nařízené na den 26. 4. 2018 bylo usnesením soudního exekutora č. j. 067 EX 24046/17-109 ze dne 19. 4. 2018 odročeno na neurčito z důvodu dosud nerozhodnutého odvolání proti dražební vyhlášce.

6. Po odpadnutí procesních důvodů odročení soudní exekutor usnesením č. j. 067 EX 24046/17-468 ze dne 21. 8. 2023 stanovil elektronickou dražbu na den 13. 9. 2023, která proběhla. Napadeným usnesením soudní exekutor udělil příklep vydražiteli vedlejšímu účastníkovi c) ("vydražitel") za nejvyšší podání ve výši 4 491 006 Kč. V odůvodnění uvedl, že při dražebním jednání nebyly vzneseny námitky proti udělení příklepu.

7. K odvolání povinného i stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení o příklepu. Vyšel z toho, že nebyly zjištěny takové vady při nařízení nebo provedení dražby, které by vedly ke změně usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Námitky stěžovatelky a povinného ohledně toho, že dosud nebylo rozhodnuto o některých jejich podáních, hodnotil jako nedostatečně konkretizované a nedoložené. Jejich procesní aktivitu dal odvolací soud do souvislosti s četností různorodých podání uplatněných v průběhu exekučního řízení, které se obsahově duplují.

8. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Připomněl, že podání vylučovací žaloby zásadně vede podle § 336i odst. 1 občanského soudního řádu k odročení dražebního jednání do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Současně však odkázal na judikaturu, podle níž soudní exekutor nemusí dražební jednání odročit, je-li z podané vylučovací žaloby zřejmé, že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, zejména o účelové průtahy exekuce. Nejvyšší soud vyšel z toho, že tvrzení o podání vylučovací žaloby nebylo blíže konkretizováno ani doloženo, a proto odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nekriticky převzal odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jejími dovolacími důvody se podle ní nezabýval vůbec nebo jen vadně. Již odvolací soud podle ní nepřihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav a dospěl k závěrům odporujícím judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

10. Po věcné stránce stěžovatelka tvrdí, že se dlouhodobě domáhá zastavení exekuce vedené neoprávněně na její výlučný majetek. Zdůrazňuje, že je bývalou manželkou povinného a že dražené nemovitosti nemohou sloužit k uspokojení dluhu povinného z jeho podnikatelské činnosti. Dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/14 ze dne 31. 3. 2015, z něhož dovozuje ústavní nepřípustnost exekučního postihu výlučného majetku manžela či bývalého manžela povinného pro závazek druhého z manželů.

11. Stěžovatelka zejména namítá, že příklep byl udělen přesto, že ke dni dražby nebylo rozhodnuto o jí podané vylučovací žalobě. Soudní exekutor byl podle ní o této žalobě před dražbou včas vyrozuměn podáními ze dne 6. a 7. 9. 2023, k nimž byly připojeny doručenky dokládající doručení žaloby Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Měl proto dražební jednání odročit podle § 336i odst. 1 občanského soudního řádu.

12. Podle stěžovatelky nemohla být její vylučovací žaloba považována za zjevně bezúspěšnou. Byla podána osobou odlišnou od povinného, tvrdila vlastnické právo k draženým nemovitostem a obsahovala způsobilý důvod jejich vyloučení z exekuce. Soudní exekutor podle ní neprovedl žádný přezkoumatelný test možných výjimek z § 336i odst. 1 občanského soudního řádu, neuvedl důvody, pro které žalobu považoval za zjevně bezúspěšnou, a neumožnil jí se k takovému závěru vyjádřit. Odvolací ani dovolací soud podle ní tuto vadu nenapravily.

13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukazuje na navazující řízení o vyklizení nemovitostí. Tvrdí, že pokračování tohoto řízení navzdory odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí může vést k nevratnému zásahu do jejích práv a zmařit účel ústavní stížnosti.

Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků a replika stěžovatelky

14. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že napadeným rozhodnutím základní práva stěžovatelky neporušil. Zdůraznil, že rozhodoval o dovolání stěžovatelky a že se jejími dovolacími námitkami zabýval v rozsahu, v jakém byly uplatněny. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v předchozím řízení nekonkretizovala, o jaké konkrétní vylučovací žalobě nebylo rozhodnuto ani o jakém konkrétním návrhu na zastavení exekuce mělo být rozhodnuto před provedením dražby. Tato tvrzení podle něj nedoložila. Nejvyšší soud proto setrval na závěru, že nelze obecným soudům vytýkat, že k obecné a vágní argumentaci nepřihlédly. Zároveň připomněl, že podání vylučovací žaloby není za všech okolností bez dalšího důvodem k odročení dražebního jednání, neboť soudní exekutor nemusí dražbu odročit tehdy, je-li zřejmé, že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

15. Soudní exekutor navrhl ústavní stížnost odmítnout. Uvedl, že v exekučním řízení nepochybil a postupoval v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka nikterak v ústavní stížnosti nekonkretizuje, o jaké konkrétní vylučovací žalobě nebylo rozhodnuto. Poukázal na to, že stěžovatelka již v minulosti podala vylučovací žalobu, která byla rozsudkem okresního soudu č. j. 6 C 4/2010-79 ze dne 7. 9. 2010 zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu č. j. 26 Co 491/2010-103 ze dne 11. 1. 2011. Uvedl rovněž, že další řízení vyvolaná stěžovatelkou či povinným skončila procesním způsobem, zejména zastavením pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, zpětvzetím žaloby nebo nezaplacením soudního poplatku. Podle soudního exekutora tak bylo zřejmé, že šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a že mohl postihnout i vydražit dražené nemovitosti.

16. Oprávněná uvedla, že stěžovatelka v odvolacím ani dovolacím řízení dostatečně nekonkretizovala, o jaké konkrétní vylučovací žalobě nebo návrhu na zastavení exekuce nebylo rozhodnuto. Oprávněné podle jejího vyjádření nebylo známo, že by v době dražby existovalo řízení, které by bránilo udělení příklepu. Poukázala na to, že o dřívější vylučovací žalobě stěžovatelky již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 4/2010, a že další procesní aktivita stěžovatelky a povinného představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Navrhla proto odmítnutí ústavní stížnosti.

17. Vydražitel rovněž navrhl ústavní stížnost odmítnout. Zdůraznil, že vlastnické právo k draženým nemovitostem nabyl v exekuční dražbě originárním způsobem, a to na základě pravomocného usnesení o příklepu a zaplacení nejvyššího podání. Případné předchozí vady exekučního řízení podle něj nemohou bez dalšího zpochybnit jeho nabytí vlastnického práva, a to ani tehdy, nebyl-li by povinný vlastníkem dražené věci. Pokud by stěžovatelka prokázala, že jako třetí osoba neprávem pozbyla vlastnické právo, připadala by podle vydražitele v úvahu náprava prostřednictvím nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo byl z výtěžku exekuce uspokojen, popřípadě prostřednictvím nároku na náhradu škody vůči soudnímu exekutorovi nebo státu.

18. K řízení o příklepu vydražitel uvedl, že povinný a stěžovatelka v odvolání pouze obecně namítali kompenzaci pohledávek, podání žaloby na vyloučení dražených nemovitostí z exekuce a nerozhodnutí o dalších návrzích, aniž by tato tvrzení dostatečně konkretizovali a doložili. Připomněl, že stěžovatelka podávala žaloby na vyloučení dražených nemovitostí z exekuce opakovaně a neúspěšně. První vylučovací žaloba byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu č. j. 6 C 4/2010-79 ze dne 7. 9. 2010, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu č. j. 26 Co 491/2010-103 ze dne 11. 1. 2011, přičemž dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto. Další řízení o vylučovací žalobě bylo zastaveno usnesením okresního soudu č. j. 14 C 37/2011-26 ze dne 12. 5. 2011, potvrzeným usnesením odvolacího soudu č. j. 26 Co 312/2011-58 ze dne 31. 8. 2011. Vydražitel zmínil i řízení vedené pod sp. zn. 19 C 230/2019, v němž stěžovatelka žalobu vzala zpět poté, co odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle vydražitele tato procesní historie svědčí o tom, že nová vylučovací žaloba nemohla být důvodem pro zpochybnění již uděleného příklepu.

19. Povinný stěžovatelčinu argumentaci podpořil. Uvedl, že exekuce je vedena pro jeho údajný výlučný závazek z podnikatelské činnosti, který nemůže odůvodnit postih výlučného majetku stěžovatelky. Zdůraznil, že stěžovatelka není dlužníkem ani jeho právní nástupkyní a že dražené nemovitosti jsou jejím výlučným majetkem, mimo jiné proto, že měly být nabyty či vybudovány po rozvodu manželství z jejích prostředků. Povinný dále namítl, že Nejvyšší soud nesprávně aproboval postup soudního exekutora, který dražební jednání neodročil, ačkoli byla podána vylučovací žaloba. Podle povinného lze od postupu podle § 336i odst. 1 občanského soudního řádu ustoupit jen tehdy, podá-li žalobu osoba zjevně neoprávněná, je-li tvrzen důvod, který objektivně nemůže vést k vyloučení věci z exekuce, anebo není-li v žalobě uveden žádný důvod vyloučení. Žádná z těchto situací podle něj nenastala: stěžovatelka byla jako vlastnice legitimována, tvrdila způsobilý důvod vyloučení a žaloba tento důvod obsahovala. Soudní exekutor podle povinného neprovedl žádný přezkoumatelný test možných výjimek, a Nejvyšší soud tím, že jeho postup aproboval, popřel vlastní judikaturu a zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

20. Stěžovatelka v replice setrvala na své argumentaci. Vyjádření oprávněné a vydražitele považuje za opakování jejich procesních stanovisek odpovídajících jejich finančním zájmům na výsledku věci. K vyjádření soudního exekutora a k závěru Nejvyššího soudu o nekonkretizovanosti svých tvrzení stěžovatelka uvádí, že vylučovací žalobu konkretizovala jako žalobu ze dne 1. 9. 2023 s návrhem na předběžné opatření a návrhem na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 z důvodu vhodnosti. Podle stěžovatelky byla tato žaloba podána před dražbou, vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 171/2023 a po postoupení u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 357/2023. Stěžovatelka tvrdí, že soudní exekutor byl o jejím podání prokazatelně vyrozuměn, a proto nelze její argumentaci označit za vágní či nedoloženou.

21. Stěžovatelka dále argumentuje, že soudní exekutor pomíjí protiústavnost postihu jejího výlučného majetku a účelově odkazuje na řízení vedené pod sp. zn. 6 C 4/2010, které podle ní vycházelo z odlišného skutkového i právního stavu. Vylučovací žaloba ze dne 1. 9. 2023 proto podle stěžovatelky nemohla být považována za věc pravomocně rozhodnutou ani za zjevně bezúspěšné uplatnění práva. Za zásadní považuje rozpor v tom, že soudní exekutor tvrdí, že o vylučovací žalobě nevěděl, zatímco jeho postup je současně obhajován závěrem, že šlo o žalobu zjevně bezúspěšnou. Pokud oprávněná tvrdí, že o žalobě nevěděla, svědčí to podle stěžovatelky nanejvýš o pochybení soudu, které nemůže jít k její tíži.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

22. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

24. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

25. V projednávané věci jde o exekuční prodej nemovitých věcí. Při exekučním prodeji nemovitosti je citelně zasahováno do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tomu odpovídá požadavek, aby procesní postup vedoucí k prodeji nemovitosti poskytoval přiměřenou ochranu nejen povinnému, ale i osobě odlišné od povinného, tvrdí-li, že k dražené věci má právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí.

26. Takovou ochranu v rovině podústavního práva zajišťuje zejména § 336i odst. 1 o. s. ř. (v rozhodné části obsahově nezměněný od 1. 1. 2001). Podle něj bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovité věci z výkonu rozhodnutí, soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Smyslem tohoto pravidla je zabránit tomu, aby byla nemovitost prodána dříve, než bude vyřešeno, zda k ní třetí osobě svědčí právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští (k účelu excindační žaloby a obecnému pravidlu odročení srov. Kasíková, M. In: Svoboda, K., Kasíková, M., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 1370-1371).

27. Uvedené pravidlo však neplatí bezvýjimečně. Ústavní soud již aproboval jako ústavně konformní závěr, že § 336i odst. 1 o. s. ř. se nepoužije mechanicky v případě zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby, neboť je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení dražebního jednání jen nedůvodný průtah výkonu rozhodnutí; opačný výklad by mohl vést k tomu, že by se dražební jednání nemuselo uskutečnit nikdy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 172/20 ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 157/17 ze dne 15. 8. 2017 či sp. zn. III. ÚS 342/17 ze dne 6. 6. 2017).

28. Shodně judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že podání vylučovací žaloby nemusí vést k odročení dražby tehdy, je-li již z obsahu žaloby nebo z okolností věci zřejmé, že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva nebo o účelový procesní postup směřující pouze k oddálení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3969/2017 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019 ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2369/2023 ze dne 26. 9. 2023 či sp. zn. 20 Cdo 2132/2023 ze dne 5. 12. 2023; shodně Kasíková, M., op. cit., s. 1371; či obdobně Mádr, J. a Jirsa, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha III. § 251-376 občanského soudního řádu. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 404).

29. Z uvedeného plyne, že podání vylučovací žaloby je zásadně překážkou provedení dražby. Tuto překážku však nelze chápat absolutně. Je-li podle konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevně účelové, zjevně bezúspěšné nebo obstrukční uplatnění práva, neodročení dražby nemusí být porušením zákona, natož porušením ústavně zaručených práv.

30. V projednávané věci Ústavní soud z exekučního spisu ověřil, že stěžovatelka podáními ze dne 6. a 7. 9. 2023, tedy před konáním dražby dne 13. 9. 2023, soudního exekutora informovala o podání vylučovací žaloby (označené datem 1. 9. 2023) u Obvodního soudu pro Prahu 1 a připojila doručenky dokládající její doručení. Soudní exekutor tedy měl informaci o tom, že stěžovatelka vylučovací žalobu podala. Byť lze přisvědčit odvolacímu soudu i Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatelka v odvolání proti usnesení o příklepu blíže neurčila, o jakou vylučovací žalobu má jít, z obsahu exekučního spisu bylo možné seznat, že žádost o odročení dražby opírala o vylučovací žalobu ze dne 1. 9. 2023 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1. Na tuto žalobu navíc v odvolání proti usnesení o příklepu poukazoval také povinný, který ji označil jako důkaz.

31. Podle Ústavního soudu bylo za takové situace vhodné, aby soudní exekutor nejpozději v usnesení o příklepu výslovně vysvětlil, proč nepovažoval podanou žalobu za překážku provedení dražby. Stejně tak bylo především na obecných soudech, aby v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu tyto procesní okolnosti výslovně posoudily a vysvětlily, proč ani podle nich nebylo neodročení dražebního jednání důvodem pro změnu usnesení o příklepu. Tato absence výslovného vysvětlení však sama o sobě nepostačuje k závěru o porušení ústavně zaručených práv; rozhodující je, zda v celkovém procesním kontextu věci dosahuje ústavněprávní intenzity.

32. Exekuce byla nařízena již v roce 2005 a dražené nemovitosti byly exekučním příkazem postiženy v roce 2006. Stěžovatelka tedy měla po velmi dlouho dobu prostor k tomu, aby tvrdila a procesně uplatnila své právo k draženým nemovitostem, které podle ní výkon rozhodnutí nepřipouští, což také opakovaně činila.

33. Vyloučení týchž nemovitostí z téže exekuce se stěžovatelka domáhala již v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 4/2010. Žalobu opírala o tvrzení, že jde o její výlučný majetek nabytý po vzniku vymáhané pohledávky a na základě zúžení společného jmění manželů. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu č. j. 6 C 4/2010-79 ze dne 7. 9. 2010, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu č. j. 26 Co 491/2010-103 ze dne 11. 1. 2011. Další vylučovací žalobu podala v roce 2014; řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 248/2014 bylo zastaveno usnesením č. j. 19 C 248/2014-74 ze dne 24. 2. 2015 pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a tento závěr potvrdil odvolací soud usnesením č. j. 25 Co 340/2015-146 ze dne 24. 4. 2015. Pozdější argumentaci, že po rozvodu vybudovala z vlastních prostředků novou stavbu, uplatnila stěžovatelka v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 230/2019. Toto řízení bylo po zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením okresního soudu č. j. 19 C 230/2019-250 ze dne 20. 7. 2021; usnesení bylo ve výroku o zastavení řízení potvrzeno usnesením odvolacího soudu č. j. 26 Co 246/2021-268 ze dne 25. 10. 2021.

34. Z uvedené procesní historie plyne, že vylučovací žaloba z roku 2023 nebyla prvním uplatněním tvrzeného práva stěžovatelky k draženým nemovitostem. Nešlo ani o první procesní příležitost k posouzení její argumentace, že dražené nemovitosti, případně jejich část, nemohou být postiženy exekucí vedenou proti povinnému. Stěžovatelka se ochrany svého tvrzeného práva domáhala opakovaně; jedna z jejích žalob byla pravomocně zamítnuta a další skončily procesně.

35. Pro Ústavní soud je významné, že k absenci meritorního přezkumu některých námitek stěžovatelky přispěl její vlastní procesní postup. V řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 230/2019, které proběhlo před posuzovanou dražbou, vzala stěžovatelka vylučovací žalobu zpět. Toto zpětvzetí odůvodňovala nedůvěrou v místně příslušný soud a tvrzeným nesprávným postupem okresního soudu. To však nemění nic na tom, že právě jejím dispozičním úkonem bylo znemožněno věcné posouzení argumentace směřující proti postižení týchž nemovitostí, na niž následně navázala další žalobou podanou krátce před dražbou. Měla-li za to, že okresní soud postupuje nesprávně nebo že jsou dány důvody pochybovat o jeho nestrannosti, mohla tyto výhrady uplatňovat procesními prostředky v rámci probíhajícího řízení.

36. Do téhož procesního kontextu zapadá i následný osud vylučovací žaloby z roku 2023, kvůli níž měla být podle stěžovatelky dražba odročena. Řízení o ní bylo usnesením okresního soudu č. j. 9 C 357/2023-31 ze dne 21. 12. 2023 zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka proti tomuto závěru včas nepodala odvolání; namísto toho vzala žalobu zpět. Okresní soud usnesením č. j. 9 C 357/2023-36 ze dne 19. 1. 2024 rozhodl o neúčinnosti tohoto zpětvzetí a odvolací soud tento závěr potvrdil usnesením č. j. 25 Co 145/2024-96 ze dne 28. 6. 2024.

37. Ústavní soud zdůrazňuje, že tento následný procesní vývoj nemůže sám o sobě zpětně nahradit úvahu, kterou bylo vhodné učinit před dražbou. V projednávané věci však nejde o izolovanou okolnost, nýbrž o okolnost dokreslující širší procesní rámec, v němž byla vylučovací žaloba z roku 2023 podána. Tento kontext poskytoval dostatečný podklad pro závěr, že žaloba podaná těsně před dražbou nepředstavovala překážku, jejíž pominutí by činilo provedení dražby ústavně nepřijatelným.

38. Ústavní soud proto nepovažuje za protiústavní napadené usnesení o příklepu ani závěr obecných soudů, že nebyly dány důvody pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Byť by bylo vhodnější, aby soudní exekutor svou úvahu výslovně uvedl, nejpozději v usnesení o příklepu, absence takového odůvodnění v popsaných okolnostech nedosahuje ústavněprávní intenzity. Stěžovatelce nebyla odňata efektivní možnost domáhat se ochrany jejího tvrzeného vlastnického práva; šlo o další podání navazující na dlouhodobou a opakovaně neúspěšnou procesní obranu proti témuž exekučnímu postihu.

39. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 1/14. Uvedený nález se týkal ústavnosti přechodných ustanovení právní úpravy postihu majetku manžela povinného. Nyní však Ústavní soud neposuzuje abstraktně přípustnost exekučního postihu majetku bývalého manžela povinného, nýbrž procesní otázku, zda neodročení dražebního jednání kvůli vylučovací žalobě podané krátce před dražbou představovalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky - vzhledem k procesnímu kontextu věci tomu tak nebylo.

40. Ústavní soud neshledal ani porušení dalších práv, jichž se stěžovatelka dovolává. Námitky směřující k následnému řízení o vyklizení nemovitostí se týkají dalšího procesního vývoje a samy o sobě nejsou způsobilé zpochybnit ústavnost nyní napadených rozhodnutí.

41. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Napadenými rozhodnutími byl potvrzen příklep na předmětných nemovitých věcech ve vlastnictví stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi c) coby vydražiteli.

2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla odklad napadených usnesení. Odůvodnila jej zejména závažnými pochybnostmi o zákonnosti soudního exekutora a provedené dražby nemovitých věcí. Uvedla, že aktuálně je u Okresního soudu v Mělníku ("okresní soud") nařízeno jednání o návrhu vedlejšího účastníka c) na vyklizení předmětných nemovitostí, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 17 C 266/2024. Stěžovatelka v jedné z nemovitostí bydlí, nemá žádnou jinou možnost bydlení a její aktuální zdravotní stav ji ani neumožňuje se aktuálně vystěhovat. Zásah do práv stěžovatelky v případě nuceného vystěhování z nemovitosti je zásadně větší než zásah do práv vydražitele, kterému může být vzniklá újma kompenzována.

3. Vedlejší účastník c) se vyjádřil jak k ústavní stížnosti, tak k návrhu na odklad vykonatelnosti. Ve vztahu k návrhu na odklad vykonatelnosti uvedl, že smyslem tohoto procesního institutu je vytvořit časový prostor pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo k nevratným zásahům, v jejichž důsledku by se jeho rozhodování stalo toliko akademickým a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla iluzorní. V projednávané věci však k takové situaci podle vedlejšího účastníka nedochází, neboť na základě usnesení o příklepu je již výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to i se zápisem vlastnického práva v katastru nemovitostí. Za tohoto stavu není zřejmé, jakým nevratným krokům by měl odklad vykonatelnosti zabránit, a proto je návrh na jeho nařízení podle vedlejšího účastníka c) nedůvodný a postrádající jakýkoli praktický právní efekt.

4. Ústavní soud dospěl po posouzení obsahu návrhu k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

5. V řízení o ústavní stížnosti je odložení vykonatelnosti mimořádným institutem, při jehož použití postupuje Ústavní soud restriktivně (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 949/22 ze dne 21. 6. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 262/24 ze dne 21. 2. 2024). Jde o výjimku z obecné zásady, podle níž ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

6. Při porovnání možných újem Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatelce hrozí vyklizení nemovitosti, kterou podle jejího nezpochybněného tvrzení užívá k bydlení a nemá k dispozici žádnou jinou alternativu bydlení. Existence řízení o vyklizení byla osvědčena jak přiloženým předvoláním, tak i telefonickým dotazem na okresní soud, z něhož vyplynulo, že ve věci již bylo rozhodnuto, avšak dosud nepravomocně. Přestože stěžovatelkou tvrzené zdravotní obtíže nebyly blíže konkretizovány ani doloženy, vyklizení a vystěhování z nemovitosti sloužící k bydlení lze samo o sobě považovat za závažnou újmu.

7. Naproti tomu vedlejší účastník c) žádnou konkrétní újmu, která by mu měla v důsledku odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vzniknout, netvrdí (například že by předmětnou nemovitost nezbytně potřeboval k zajištění vlastního bydlení či bydlení své rodiny). Jeho argumentace spočívá v tom, že odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nemůže mít žádný právní účinek - s tím se však Ústavní soud neztotožňuje. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí včetně usnesení o příklepu, na základě něhož se stal vedlejší účastník c) nabyvatelem předmětných nemovitostí, může být relevantní z hlediska doposud pravomocně neskončeného řízení o vyklizení a případně jeho následného výkonu. Kromě toho Ústavní soud připomíná, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti, že zásah Ústavního soudu může obecně vést k tomu, že pravomocné usnesení o udělení příklepu je změněno tak, že se příklep neuděluje (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4072/18 ze dne 15. 8. 2019).

8. Skutečnost, že vedlejší účastník c) nebude moci předmětnou nemovitost přinejmenším po dobu rozhodování o ústavní stížnosti volně užívat, proto nepředstavuje újmu, která by byla v nepoměru k újmě hrozící stěžovatelce. Současně Ústavní soud neshledal, že by odložením vykonatelnosti byl dotčen jakýkoli důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. prosince 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu